Firmolog RSS
Firmolog
Srovnání zemí 🇨🇿 vs USA

Algoritmus versus úředník: Proč český živnostník na úvěr nedosáhne, zatímco Američan ano

Zatímco v zámoří otevírá dveře k penězům osobní úvěrové skóre, tuzemské banky zajímá především daňové přiznání. Proč tento rozdílný přístup drží české mikropodniky v pasti?

KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka
15. 10. 2026 · 7 min čtení
Sdílet f X in

Tomáš provozuje malou pražírnu kávy na okraji středočeského města. Zákazníků má dost, tržby mu stabilně rostou a na firemním i osobním účtu mu každý měsíc zbývá solidní polštář. Když se ale rozhodl pořídit novou, výkonnější pražičku za osm set tisíc korun, narazil. V bance předložil daňové přiznání, kde díky štědrým výdajovým paušálům vykazuje jen minimální zisk. Bankovní úředník zadal čísla do systému a na obrazovce zasvítila červená. Žádost zamítnuta. O pět tisíc kilometrů dál, kdesi v Ohiu, řeší majitel podobně velkého podniku stejný problém. Jenže místo daňového přiznání zkoumá tamní banka jeho osobní úvěrové skóre a historii splácení kreditních karet. Peníze má na účtu do druhého dne.

Tento zdánlivě drobný rozdíl v metodice hodnocení ukazuje obrovskou propast mezi evropským a americkým přístupem k financování těch nejmenších podniků. Český systém je postavený na historických účetních datech a opatrnosti. Ten americký na pravděpodobnostních modelech a osobní finanční reputaci majitele. Oba přístupy mají svá opodstatnění, ale pro běžného živnostníka znamenají zcela odlišnou realitu každodenního podnikání.

Paušální past na českém trhu

Tuzemské bankovnictví má rádo jistotu, kterou představuje papír s razítkem finančního úřadu. Sazba daně z příjmů fyzických osob je v Česku pevně daná na 15 %, ale stát zároveň umožňuje živnostníkům odečíst si z příjmů vysoké procento nákladů formou paušálu bez ohledu na to, jaké jsou jejich skutečné výdaje. Pro optimalizaci daní jde o skvělý nástroj. Pro budování úvěrové historie je to ale naprostá katastrofa.

Bankovní algoritmy v Česku jsou nastaveny tak, aby chránily instituci před rizikem. Když vidí, že Tomášova pražírna oficiálně vydělala jen pár desítek tisíc korun za rok, vyhodnotí ho jako klienta na pokraji krachu. Skutečnost, že Tomášovy reálné náklady na provoz jsou sotva třetinové oproti uplatněnému paušálu a zbytek peněz mu reálně leží na účtu, tabulky úvěrářů často vůbec nezajímá. Pro prokazování schopnosti splácet se tak drobný podnikatel musí paradoxně rozhodnout, zda chce odvádět státu na daních zbytečně více peněz jen proto, aby za pár let vypadal v očích banky bonitněji.

Do toho navíc vstupuje fenomén inflace, který vnímání čísel zcela deformuje. Oficiální míra inflace je jedna věc, ale to, jak zdražení vstupů pociťuje konkrétní drobný výrobce, je věc druhá. Tomáš musí nakupovat zelené zrno za dolary, platit dražší energie a obalové materiály. Jeho nominální tržby sice vyrostly, protože musel zdražit, ale reálná kupní síla jeho zisku klesla. Banka do svých stresových scénářů zadává plošná makroekonomická data o růstu cen, čímž Tomášovu schopnost splácet teoreticky ještě více sníží, ačkoliv on ve skutečnosti své marže dokázal obhájit.

Americká posedlost trojmístným číslem

Spojené státy fungují na naprosto odlišném principu. Oddělení osobních a firemních financí je u mikropodniků vnímané mnohem volněji. Zásadním měřítkem pro získání provozního úvěru do určité výše není firemní daňové přiznání, ale osobní úvěrové skóre majitele – slavné trojmístné číslo, které určuje finanční život každého Američana.

Pokud tamní živnostník včas splácí hypotéku na dům, nemá zpoždění na osobních kreditních kartách a jeho skóre se pohybuje ve vyšších patrech, získá peníze na rozvoj podnikání relativně snadno. Banky v USA totiž sázejí na psychologický předpoklad: člověk, který si úzkostlivě hlídá svou osobní finanční reputaci, nepošle svou firmu do bankrotu kvůli prvnímu nezaplacenému účtu. Tento systém umožňuje extrémně rychlé schvalování mikroúvěrů a dodává tamní ekonomice obrovskou dynamiku.

Tento přístup s sebou nese i výrazná rizika. Snadná dostupnost úvěrů vede k tomu, že mnoho amerických malých firem je předlužených. Podle hrubých odhadů se úrokové sazby pro tyto rizikovější mikroúvěry v zámoří pohybují řádově kolem 10 až 15 %, což může při sebemenším výpadku tržeb znamenat rychlý konec. Na druhou stranu, banky toto riziko mají započítané v ceně úvěru a systém jako celek funguje.

Evropská regulace: Bezpečí, které svazuje

Důvodem, proč české banky neokopírují americký model flexibilnějšího hodnocení, není jen jejich konzervativní povaha. Svou roli zde hraje i evropská regulace. Pravidla pro kapitálovou přiměřenost nutí banky vytvářet rezervy na každý poskytnutý úvěr. Čím hůře je úvěr podložen tvrdými daty o příjmech (jako je právě daňové přiznání), tím vyšší rezervy musí banka držet. A to je pro ni drahé.

Zavádění přísných pravidel chrání celou ekonomiku. Díky nim české banky bez problémů ustály globální finanční krizi a tuzemský bankovní sektor patří k nejstabilnějším v Evropě. Negativním vedlejším efektem je ale to, že pro banky přestává být segment nejmenších firem zajímavý. Administrativní náklady na posouzení žádosti o úvěr ve výši půl milionu korun jsou pro banku téměř stejné jako u žádosti o padesát milionů pro středně velkou továrnu. Zisk z malého úvěru ale sotva pokryje čas úvěrového analytika.

Alternativní data a pomalé probouzení

Existuje cesta ven z tohoto začarovaného kruhu? Naděje se často upírají k otevřenému bankovnictví a využívání takzvaných alternativních dat. Místo toho, aby banka zkoumala jen staré daňové přiznání, může se podívat na reálné toky peněz na účtech klienta. Vidí, jak pravidelně mu platí odběratelé, jaké má fixní výdaje a jaký zůstatek mu reálně každý měsíc tvoří polštář.

Některé progresivnější instituce na českém trhu už s těmito modely experimentují, ale plošné nasazení zatím naráží na technologické limity i zmiňovanou regulaci. Zatímco v USA dokážou finančně-technologické společnosti analyzovat data z platebních terminálů, e-shopů i účetních softwarů v reálném čase a na jejich základě okamžitě upravovat úvěrové rámce, v Česku je taková provázanost hudbou budoucnosti.

Český drobný živnostník tak často stojí před těžkou volbou. Pokud potřebuje peníze na rozvoj, může se vzdát daňových výhod a začít vykazovat vyšší oficiální zisky, čímž si ale okamžitě zvedne odvody státu. Může sáhnout po drahých nebankovních půjčkách, které často hraničí s lichvou. Nebo může růst firmy zpomalit a financovat vše jen z toho, co reálně uspoří. Dokud banky nenajdou způsob, jak bezpečně hodnotit skutečnou ekonomickou sílu mikropodniků místo jejich daňových obálek, zůstane pro mnoho schopných lidí bankovní úvěr jen nedosažitelným snem.

Sdílet f X in

Co rozhoduje o úvěru pro živnostníka (váha faktorů v %)

Zdroj: Agregované odhady na základě oborových analýz a metodik bank – orientační srovnání

⚠ Jde o orientační přiblížení vlivu jednotlivých faktorů při schvalování malých úvěrů, modely konkrétních bank se mohou lišit.

Kategorie Česko (tradiční banky) USA (mikroúvěry)
Daňové přiznání 60 15
Osobní úvěrové skóre 10 65
Historie na běžném účtu 20 15
Zajištění majetkem 10 5
KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka

Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.