Inflace: proč se česká zkušenost liší od evropských průměrů?

Rodina Novákových ze středočeského Kolína škrtá další položku v rodinném rozpočtu. Letní dovolená ustoupila rostoucím zálohám za plyn, a když paní Nováková prochází uličkami supermarketu, marně vzpomíná, kdy stál nákup na víkend méně než tisícovku. Suchá ekonomická čísla se tak neúprosně propisují do každodenních účtů, úspor i plánů na budoucnost. Evropská unie se sice pokouší o koordinovaný přístup k měnové politice, realita v jednotlivých členských státech se ale propastně liší. Česká republika slouží jako mimořádně zajímavá případová studie. Zdejší inflační vývoj se totiž od průměru EU odchýlil nejen v nejvyšších fázích cenového růstu, ale i v dynamice jeho zpomalování.

Český cenový šok v evropském kontextu

Při pohledu na mezinárodně srovnatelné křivky harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP), který Eurostat používá pro porovnávání inflace napříč EU, vidíme jasný obrázek. Česká republika prošla jedním z nejintenzivnějších inflačních období vůbec. Průměrná inflace v eurozóně dosáhla svého vrcholu kolem 10 % v roce 2022. Česká republika se však potýkala s hodnotami, které se často pohybovaly i o několik procentních bodů výše. Tento propastný rozdíl se ukázal nejen ve výši samotného vrcholu, ale také v rychlejším nástupu a následném pomalejším zpomalování cenového růstu.

Zásadní podíl na této odchylce má struktura naší ekonomiky a její hluboká závislost na importu, zejména energetických komodit. Světové ceny energií se do těch domácích přelily nečekaně rychle a tvrdě. Svou roli sehrál i napjatý trh práce. Česká republika se dlouhodobě potýkala s nízkou nezaměstnaností a silnými tlaky na růst mezd. V inflačním prostředí to pak fungovalo jako spolehlivé palivo pro roztáčení cenové spirály.

Za co skutečně utrácíme: Zrádná průměrná domácnost

Oficiální inflační statistiky, ať už národní (CPI) nebo harmonizované (HICP), vycházejí z průměrného spotřebního koše. Ten má odrážet nákupní zvyklosti průměrné domácnosti. Potíž tkví v tom, že taková domácnost je pouhý statistický konstrukt. Realita konkrétních lidí vypadá jinak. Zatímco jedna rodina vydá většinu příjmů za potraviny a bydlení, jiná více utrácí za služby nebo cestování.

• Potraviny: Výdaje za jídlo tvoří v České republice často vyšší procento celkových výdajů domácností než v některých západoevropských zemích. Prudké zdražení potravin tak dopadá na české peněženky mnohem drtivěji, než by naznačoval průměrný index zahrnující široké spektrum zboží a služeb.
• Energie a bydlení: Obdobná situace panuje u energií a nákladů na bydlení. Skladba energetického mixu i struktura trhu s bydlením se v rámci EU diametrálně liší. Státy s vyšším podílem nájemního bydlení a regulovaných cen energií absorbují inflaci v této kategorii jinak než země, kde dominují tržní ceny.

Tento subjektivní rozměr zdražování hraje obrovskou roli. I když oficiální čísla začnou klesat, neustálý růst cen základních potřeb, jako jsou právě potraviny nebo energie, udržuje ve společnosti pocit neutuchající drahoty. To následně drtí kupní sílu obyvatel i celkovou náladu.

Úrokové sazby a síla koruny

Česká republika stojí mimo eurozónu, což jí dává výhodu vlastní nezávislé měnové politiky. Česká národní banka na inflační tlaky zareagovala poměrně razantním zvyšováním úrokových sazeb. Cílem tohoto kroku bylo zchladit poptávku a stabilizovat ceny. Zároveň to ale prodražilo financování pro firmy i domácnosti a zhoršilo dostupnost úvěrů. V eurozóně naopak o měnové politice rozhoduje Evropská centrální banka. Ta musí brát ohled na situaci v devatenácti různých ekonomikách, z čehož pramení odlišné reakce i načasování zásahů.

Významnou roli hraje také kurz české koruny vůči euru a dalším měnám. Silnější koruna dokáže inflaci tlumit, protože zlevňuje dovoz. Slabší koruna naopak dovezené zboží zdražuje a cenový růst podporuje. Během turbulentních dob plných nejistoty na globálních trzích se kurzové výkyvy stávají dalším zdrojem inflačních či dezinflačních tlaků. Ty se pak v různých státech projevují zcela odlišně.

Státní zásahy: Pomoc, nebo přilévání oleje do ohně?

Způsob, jakým vlády jednotlivých zemí EU na inflační krizi reagovaly, se rovněž lišil. Některé státy zvolily plošnou podporu domácností a firem, ať už formou cenových stropů na energie, nebo přímých finančních příspěvků. Tyto kroky sice obyvatelům přinesly krátkodobou úlevu, ale zároveň udržovaly poptávku na vyšší úrovni, čímž inflační období prodloužily.

V České republice se vláda pokoušela kombinovat cílenou pomoc s opatřeními, která by plošně nerozšiřovala peněžní zásobu. Na stole leželo dočasné snižování DPH na některé komodity i cílené podpory pro nejzranitelnější skupiny. Každý takový zásah přináší své výhody i nevýhody:

• Pozitiva: Rychlá úleva pro domácnosti a bezprostřední zmírnění sociálních dopadů.
• Rizika: Zvýšení státního dluhu, zkreslení tržních signálů a potenciální prodloužení samotné inflace.

Právě odlišný přístup k vládním opatřením je dalším důvodem rozevírajících se nůžek mezi inflačními křivkami států EU. Teoreticky by koordinovaný postup fungoval efektivněji, politická realita a specifika jednotlivých zemí ale nevyhnutelně vedou k diverzifikovaným reakcím.

Účet za drahotu: Ztráta kupní síly a ohrožená konkurenceschopnost

Vyšší a déle trvající inflace v České republice tvrdě zasahuje do životů lidí. Reálná kupní síla mezd klesala rychleji a po delší dobu. Nejbolestivěji to pociťují domácnosti s nižšími příjmy. Rostoucí životní náklady nutí lidi sahat do úspor nebo radikálně omezovat spotřebu. Podnikům zase rostou náklady na suroviny, energie a mzdy, což se následně propisuje do vyšších cen pro konečné spotřebitele. Zda dokážou firmy tyto náklady přenést na zákazníky, závisí na konkrétním sektoru a síle konkurence.

Rozdílný inflační vývoj ovlivňuje i konkurenceschopnost. Pokud ceny a mzdy v jedné zemi rostou výrazně rychleji než v sousedních ekonomikách, sráží to exportní potenciál a odrazuje zahraniční investory. Na druhou stranu, pokud mzdy rostou pomaleji než inflace, hrozí růst sociálního napětí a nespokojenosti.

Inflace v České republice i v Evropské unii představuje spletitý fenomén. Formují ji globální ceny energií, struktura ekonomik, měnová politika i vládní zásahy. Mezinárodně srovnatelné křivky sice zachycují obecný trend, za každým číslem se ale skrývá tvrdá realita milionů rodin. Pocit zdražování zůstává silně subjektivní a odvíjí se od individuálních výdajových návyků. Pro skutečné pochopení situace musíme jít za hranice strohých statistik a vnímat kontext, který formuje ekonomickou realitu každého státu i jednotlivce.

Ačkoliv se v posledním období zdá, že inflační tlaky v České republice i v EU zpomalují, naprosto stěžejní bude sledovat další vývoj struktury cen. Obzvlášť u základních životních potřeb. Právě ty totiž rozhodnou o tom, jaké dopady ponese reálná kupní síla obyvatel. Ekonomické prostředí zůstává mimořádně dynamické a vyžaduje neustálou pozornost i schopnost přizpůsobit se novým podmínkám.