Neviditelná daň: Kolik nás stojí byrokracie a papírování v podnikání?

Truhlář Martin z Pelhřimova tráví v dílně dvanáct hodin denně. Když zrovna neřeže dubové masivy, sedí u počítače. Ne proto, že by navrhoval nový nábytek. Vyplňuje výkazy. V českém ekonomickém prostředí se pozornost obvykle stáčí k hmatatelným výdajům: daním, mzdám, nájmům a cenám energií. Existuje ale ještě jeden náklad, který z rodinných rozpočtů a firemních účtů vysává prostředky nenápadně. Je jím čas a peníze utopené v regulacích, papírování a komunikaci s úřady. Za to, co Martin ročně zaplatí své externí účetní a co ztratí hodinami nad formuláři, by mohl vzít rodinu na dvoutýdenní dovolenou k moři nebo do dílny pořídit špičkovou formátovací pilu.

Papírování polyká peníze na inovace i nová pracovní místa

Nekonečné fronty a stohy formulářů nejsou jen k vzteku. Z makroekonomického pohledu jde o zátěž, která pohlcuje lidskou práci, čas i finance. Tyto zdroje pak chybí jinde – u inovací, investic do rozvoje nebo při tvorbě nových pracovních míst. Jistá míra regulace chrání trh i fungování státu, její přemíra a neobratné zavádění do praxe ale tvoří bariéru.

V České republice se sliby o osekání administrativy vrací v pravidelných politických cyklech. Realita ovšem drhne. Každý nový zákon či vyhláška, byť psaná s dobrým úmyslem, nabaluje další povinnosti. Firmy musí neustále sledovat legislativní změny, upravovat interní procesy, školit personál a najímat externí specialisty – od účetních přes právníky až po poradce. Nepřímé výdaje naskakují a ukrajují obrovskou část provozních rozpočtů, což drtí zejména malé a střední podniky (SME), kterým chybí robustní zázemí velkých korporací.

Od truhlářské dílny po střední podniky

Zmíněný truhlář musí vedle samotné výroby nábytku vést účetnictví, podávat přiznání k DPH a dani z příjmů, vykazovat data pro sociální a zdravotní pojištění, řešit bezpečnost práce nebo ochranu osobních údajů (GDPR). Zvládnutí těchto úkolů žádá čas a znalosti. Platba za služby účetní představuje přímý náklad. Pokud se živnostník prokouše papíry sám, platí svým časem. Přichází tak o hodiny, které mohl věnovat prodeji a výrobě, čímž ztrácí potenciální příjem.

U středně velké firmy s padesáti zaměstnanci částky strmě rostou. Vedení podniku řeší mzdové účetnictví, reporty pro statistické úřady, spletitější daňové povinnosti, environmentální normy, povolení k provozu i záludná pravidla pracovního práva. Jeden specializovaný pracovník, typicky HR manažer nebo mzdová účetní, leckdy nedělá nic jiného, než že plní regulatorní požadavky. Jeho plat a odvody tvoří nezanedbatelnou položku rozpočtu, která nesměřuje do produkce.

Každý zásah do zákonů, ať už jde o novelu zákoníku práce nebo případný návrat elektronické evidence tržeb (EET), vyvolá další výdaje. Podniky revidují smlouvy, nakupují aktualizace softwaru a školí lidi. Dopad na hospodaření je nepopiratelný, ačkoliv se tyto sumy jen těžko vyčíslují.

Desítky miliard korun, které chybí v reálné ekonomice

Přesné změření této neviditelné daně napříč celou ekonomikou naráží na limity. Analytici se o to pokoušejí pomocí takzvaného standardního modelu nákladů. Ten odhaduje čas a finance obětované na plnění informačních povinností daných legislativou. Do výpočtů vstupují tři hlavní položky:

• Přímé finanční náklady: poplatky za licence, povolení, kolky a nákup softwaru pro správu HR či účetnictví.
• Nepřímé finanční náklady: platy administrativních pracovníků a odměny pro externí poradce, jako jsou právníci a účetní.
• Náklady na čas: hodiny strávené komunikací s úřady, vyplňováním formulářů a studiem legislativy, které se přepočítávají přes průměrnou hodinovou mzdu.

Studie v Evropské unii v minulosti přinesly odhady, podle nichž administrativní zátěž dosahuje řádově 3 až 5 % HDP. Pro Českou republiku to znamená desítky miliard korun ročně. Tyto peníze by mohly téct do rozvoje, kdyby nepadly na oltář byrokracie. Odhady zůstávají orientační a mění se podle metodiky i šíře zkoumaných regulací.

Zásadní je fakt, že relativní zátěž drtí živnostníky a malé firmy mnohem silněji než nadnárodní obry. Zatímco korporace zaměstnává desítky lidí v oddělení pro compliance, majitel malé firmy je na vše sám, případně platí drahou externí službu. Administrativa tak funguje jako bariéra pro vstup na trh a brzdí vznik nových projektů.

Úskalí elektronizace a past složitých zákonů

Cestu ven mnozí vidí v digitalizaci. Elektronizace státní správy, online žádosti, elektronické podpisy a podávání přiznání přes internet slibují úsporu času i peněz. Česká republika v této sféře v posledních letech zaznamenala značný pokrok, což dokazuje zavedení datových schránek, elektronických formulářů a modernizace některých agend.

Převod do jedniček a nul ovšem nespasí vše. Začátky vyžadují citelné investice do softwaru a IT infrastruktury, což menším podnikům opět hází klacky pod nohy. Přidávají se otázky ochrany dat a kybernetické bezpečnosti. I plně digitalizovaný proces navíc zůstává nepřehledný, pokud samotná logika legislativy postrádá jednoduchost. Digitalizace totiž zjednodušuje formu, nikoli obsah. Když se spletitá daňová pravidla překlopí do elektronické podoby, stále vyžadují čas a expertní znalosti.

Zářným příkladem je elektronické daňové přiznání. Formulář sice odešlete online, ale samotný výpočet daní a správné vyplnění předpokládá orientaci v aktuálních daňových zákonech. Pro laika jde o mimořádně náročnou disciplínu. Mnoho podnikatelů proto raději platí daňové poradce, ačkoli by teoreticky zvládli úkon sami. Cena za tyto služby pak představuje další účet za byrokracii.

Česko v mezinárodním srovnání: Střed pelotonu s rezervami

Při pohledu za hranice se Česká republika v otázce administrativní zátěže drží ve středu, případně mírně pod průměrem rozvinutých států. Indexy hodnotící regulatorní prostředí a snadnost podnikání, jako jsou různé studie OECD nebo žebříček Doing Business od Světové banky (jehož vydávání bylo pozastaveno kvůli metodologickým nesrovnalostem), ukazují smíšený obrázek. Česko obvykle excelovalo ve snadnosti zakládání firmy, zatímco v oblastech daňových povinností nebo stavebních povolení zaostávalo.

Jako vzor efektivity státní správy a digitalizace často slouží Estonsko. Tamní koncept e-státu výrazně sráží administrativní zátěž pro firmy i občany. Na opačném konci spektra stojí některé postsovětské republiky a jihoevropské státy, kde byrokracie dosahuje podstatně vyšších obrátek. Samotný počet regulací ale nevypovídá o všem. Záleží na efektivitě jejich vymáhání a plynulosti interakce s úřady. Málo předpisů automaticky neznamená nízké náklady, pokud je jejich plnění obtížné a znění nejasné.

V porovnání s Rakouskem či Německem, které veřejnost vnímá jako silně byrokratické země, řeší Česká republika podobné výzvy. Neustálé hledání rovnováhy mezi nezbytnou regulací a efektivitou probíhá jak v praktické implementaci, tak v legislativní rovině.

Cesty k levnějšímu a svobodnějšímu podnikání

Regulace a byrokracie představují pro českou ekonomiku reálnou a těžkou váhu. Úplné odstranění není reálné, protože fungující tržní ekonomika potřebuje chránit zaměstnance, spotřebitele i životní prostředí. Snaha o zefektivňování a snižování této zátěže ale nesmí ustat. Mezi hlavní kroky patří:

• Digitální transformace státní správy: pokračování v elektronizaci procesů, integrace dat mezi úřady a zjednodušování uživatelských rozhraní.
• Pravidelná revize legislativy: rušení nadbytečných či zastaralých předpisů a systematické posuzování dopadů stávajících i nových regulací na podnikatelské prostředí (takzvané RIA – Regulatory Impact Assessment).
• Zjednodušování pravidel: snaha o co nejtransparentnější a nejjednodušší znění zákonů namísto vršení doplňků a složitých výjimek.
• Podpora malých a středních podniků: cílená pomoc pro SME při plnění regulatorních povinností, ať už formou zjednodušených režimů pro mikropodniky, nebo bezplatného poradenství.
• Vzdělávání a osvěta: zvyšování informovanosti podnikatelů o dostupných nástrojích a jejich povinnostech.

Odlehčení od byrokratické zátěže by občanům a firmám ušetřilo peníze, které by obratem podpořily celkový ekonomický růst, konkurenceschopnost a inovace. Jde o běh na dlouhou trať, který vyžaduje spolupráci odborné veřejnosti, podnikatelské sféry a státní správy.