Firmolog RSS
Firmolog
Zákony a legislativa 🇨🇿 vs null

Daně na pláži: Kde končí svoboda digitálních nomádů a začíná daňové peklo?

Práce s notebookem u moře zní jako sen. Kdy se ale z českého živnostníka stává daňový rezident cizího státu a proč může přesun do tepla znamenat tvrdý náraz na mezinárodní byrokracii?

KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka
8. 10. 2026 · 9 min čtení
Sdílet f X in

Třiatřicetiletý softwarový vývojář Martin se loni na podzim rozhodl, že rostoucí ceny energií a sychravou českou zimu vymění za slunce. Byt v Brně pronajal, sbalil notebook a vyrazil na Kanárské ostrovy. Plánoval tam zůstat tři měsíce, pak se přesunout na čtvrt roku do Thajska a léto strávit v Portugalsku. Své služby fakturoval dál českým i zahraničním klientům, peníze mu chodily na korunový účet a každý měsíc poctivě odesílal platbu v rámci české paušální daně. Žil v přesvědčení, že má všechny povinnosti vůči státu vyřešené. O rok později mu do datové schránky dorazila výzva od českého finančního úřadu a vzápětí se začala ozývat i španělská daňová správa. Martin totiž nevědomky překročil tenkou linii, která odděluje turistu s notebookem od daňového rezidenta cizího státu.

Příběhů, jako je ten Martinův, přibývá. Růst životních nákladů a inflace v České republice nutí řadu lidí na volné noze přehodnocovat, kde vlastně chtějí žít. Čísla ze spotřebního koše jsou neúprosná a pocitová inflace u základních potravin či bydlení vyhání z českých měst i ty, kteří dříve o práci na dálku ze zahraničí neuvažovali. Přesun do zemí s levnějšími službami a potravinami dává ekonomický smysl, dokud do rovnice nevstoupí takzvaná neviditelná daň z byrokracie. Mezinárodní zdanění totiž nezná pojem „digitální nomád“. Zná pouze rezidenta a nerezidenta, a pravidla pro jejich určování pocházejí z dob, kdy lidé cestovali za prací s kufrem plným papírů, nikoliv s jedním lehkým laptopem.

Pravidlo 183 dnů a středisko životních zájmů

Základním kamenem většiny mezinárodních daňových smluv je pravidlo 183 dnů. Pokud v cizí zemi strávíte více než 183 dnů v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období (což se nemusí krýt s kalendářním rokem), místní úřady na vás začnou pohlížet jako na daňového rezidenta. To v praxi znamená povinnost danit v daném státě své celosvětové příjmy. Mnoho nomádů se proto snaží této hranici vyhnout tím, že se přesouvají dříve, než půlrok uplyne.

Daňová správa však nesleduje jen dny v kalendáři. Mnohem záludnější je posuzování takzvaného střediska životních zájmů. Úředníci zkoumají, kde máte stálý byt (i když je zrovna prázdný), kde žije vaše rodina, kde máte bankovní účty nebo kde si platíte předplatné do posilovny. Pokud Martin pronajal svůj brněnský byt cizím lidem a po zbytek roku žil po krátkodobých pronájmech v jižní Evropě, mohla by španělská daňová správa argumentovat, že si vytvořil nové centrum života právě u nich. V takovém případě nastupují takzvaná hraniční pravidla (tie-breaker rules) z příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která určují, komu nakonec daně odvedete.

Sociální pojištění v EU: Formulář, bez kterého nemůžete vyjet

Zatímco daně z příjmů se většinou řeší až zpětně za uplynulý rok, sociální a zdravotní pojištění představuje okamžitý problém. V rámci Evropské unie platí striktní nařízení: člověk může podléhat předpisům sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu. Běžně je to stát, kde fyzicky vykonáváte činnost. Z toho by vyplývalo, že jakmile otevřete notebook ve Španělsku, musíte se přihlásit do tamního systému a platit místní odvody.

Evropská legislativa naštěstí umožňuje výjimku v podobě takzvaného vyslání, a to i pro osoby samostatně výdělečně činné. Pokud jako OSVČ odjedete pracovat do jiného státu EU na dobu nepřesahující 24 měsíců, můžete zůstat v českém systému. Zákonnou podmínkou je ale vystavení formuláře A1 (Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení). Tento dokument musíte mít schválený Českou správou sociálního zabezpečení ještě před odjezdem. Mnoho nomádů o této povinnosti vůbec netuší. Pokud vás v zahraničí zkontroluje místní inspektorát práce a formulář A1 nemáte, může vám hostitelský stát okamžitě vyměřit povinnost platit místní odvody, a to i s tučným penále za prodlení.

Past české paušální daně

Další tvrdý náraz přichází s oblíbenou českou paušální daní. Tento režim byl navržen pro maximální zjednodušení života malých živnostníků, kteří se zdržují v Česku. Podnikatel zaplatí jednu měsíční částku a nemusí podávat daňové přiznání. Jenže v mezinárodním kontextu se absence daňového přiznání mění v noční můru.

Pokud se totiž z jakéhokoliv důvodu stanete daňovým rezidentem v cizím státě, musíte tam podat přiznání a uvést všechny své příjmy. K tomu potřebujete doložit, jaké daně jste už zaplatili v domovské zemi, aby se uplatnila smlouva o zamezení dvojího zdanění. S českým paušálním režimem ale žádný takový doklad v ruce nemáte. Úřadům ve Španělsku nebo v Portugalsku nevysvětlíte, že platíte fixní částku, která v sobě skrývá zdravotní, sociální i daň. V jejich očích jste příjmy nezdanili a mohou je zdanit plnou místní sazbou. Navíc podle českých zákonů ztrácíte nárok na paušální režim v momentě, kdy přestanete být českým daňovým rezidentem. Řada nomádů tak žije v šedé zóně, platí paušál a doufá, že na jejich dlouhodobé pobyty venku nikdo nepřijde.

Mimo Evropu: Divoký západ bez pravidel

Práce z asijských pláží nebo latinskoamerických kaváren přináší zcela jiný druh rizika. Mimo Evropskou unii neplatí žádná jednotná pravidla pro sociální pojištění a ochrana před dvojím zdaněním závisí výhradně na tom, zda má Česká republika s danou zemí uzavřenou bilaterální smlouvu. Česko má v současnosti tyto smlouvy s necelou stovkou států světa.

Pokud vyrazíte do země, se kterou smlouva chybí, vystavujete se obrovskému riziku. Jakmile tam překročíte hranici pro vznik daňové rezidence, místní úřady po vás budou zcela oprávněně požadovat daň z vašich celosvětových příjmů. Současně ale budete muset tyto příjmy zdanit i v Česku, protože bez mezinárodní smlouvy neexistuje mechanismus, jak započíst daň zaplacenou v zahraničí. Váš výdělek tak může být zdaněn dvakrát. Subjektivní úspora z toho, že oběd v Thajsku stojí zlomky české ceny, se rázem rozplyne v momentě, kdy odevzdáte podstatnou část svého zisku dvěma různým státním kasám.

Oficiální nomádská víza jako drahé řešení

Některé státy si ekonomický potenciál vysoce příjmových pracovníků na dálku uvědomují a snaží se je nalákat na specializovaná nomádská víza. Nabízí je například Chorvatsko, Řecko, Španělsko nebo exotičtější destinace jako Kostarika či Dubaj. Tato víza legalizují dlouhodobý pobyt a jasně definují daňové povinnosti.

Při bližším pohledu ovšem zjistíme, že tato „legalizace“ není zadarmo. Většina těchto programů vyžaduje doložení vysokého a stabilního měsíčního příjmu, který často převyšuje průměrnou českou mzdu. Dále je nezbytné zaplatit si komplexní lokální zdravotní pojištění, jehož cena se pohybuje řádově v tisících korun měsíčně. V některých zemích, jako je Španělsko, sice můžete požádat o speciální daňový režim pro expaty, ten ale znamená plošné zdanění hrubého příjmu bez možnosti uplatňovat české výdajové paušály. Co na první pohled vypadá jako vstřícný krok vůči volnomyšlenkářským pracovníkům, je ve skutečnosti tvrdě nastavený byznysový model, který má do země přinést peníze.

Rozhodnutí sbalit se a pracovat odkudkoliv na světě vyžaduje mnohem víc než jen dobré internetové připojení. Z pohledu zákonů se člověk stává mezinárodním subjektem, pro kterého platí spleť domácích, evropských a mezinárodních předpisů. Náklady na specializovaného daňového poradce, který se v této problematice orientuje, se podle dostupných odhadů pohybují v desítkách tisíc korun ročně. A právě to je cena, kterou musí mnoho digitálních nomádů dříve či později zaplatit za svou svobodu, pokud nechtějí skončit jako dlužníci na dvou různých kontinentech.

Zdroje

Sdílet f X in
KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka

Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.