Daňové pasti pro tvůrce obsahu: Kdy se z lajků stává noční můra v Česku a Irsku?
Natáčení videí a psaní blogů už dávno není jen neškodný koníček. Zahraniční spolupráce a barterové obchody skrývají nečekané daňové nástrahy, které tvůrce v Česku i v Irsku často zaskočí.
Marek natáčí cestopisná a lifestylová videa. Začínal s obyčejným mobilním telefonem, dnes má statisíce sledujících na velkých videoplatformách a desítky platících podporovatelů na webech pro exkluzivní obsah. Dlouho žil v domnění, že dokud mu peníze chodí jen občas a nepravidelně, státní úřady jeho aktivita nezajímá. Z omylu ho vyvedla až první pozvánka na bezplatný víkendový pobyt do luxusního wellness resortu výměnou za sérii příspěvků a následně první větší platba ze zahraničního reklamního systému. Zatímco Marek v Česku narazil na tvrdou byrokratickou realitu, jeho irský kolega a spolutvůrce Sean, se kterým často natáčí, řeší odlišné daňové výzvy. Dva tvůrci obsahu, dvě různé země, ale naprosto stejný pocit, že samotná tvorba videí je vlastně ta nejjednodušší část jejich práce.
Mnoho začínajících tvůrců obsahu vstupuje do digitálního prostoru s vidinou svobody a kreativity. Daňové zákony ovšem neznají pojem „influencer“ jako speciální a omluvenou kategorii. Jakmile začne aktivita na sociálních sítích generovat jakýkoliv prospěch, stává se z pohledu státu podnikáním se všemi jeho tvrdými pravidly.
Kde končí koníček a začíná nelegální podnikání
Základní problém spočívá v samotné definici podnikání. V České republice zákon mluví poměrně jasně: pokud vykonáváte samostatnou činnost soustavně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku, jde o podnikání. Mnoho tvůrců si myslí, že když za rok vydělají pár tisíc korun, nic se neděje. Úřady ale nezajímá jen to, kolik jste reálně vydělali, ale jaký byl váš primární záměr. Pokud na svůj blog nebo profil umístíte reklamní baner, vložíte affiliate odkaz nebo si zapnete monetizaci u videí, dáváte tím najevo snahu o dosažení zisku. V tu chvíli potřebujete živnostenské oprávnění.
Irský přístup je v základu podobný, ale tamní finanční úřad posuzuje takzvané znaky obchodování (badges of trade). Zkoumá se frekvence transakcí, způsob získávání sledujících i to, jak moc se činnost podobá běžnému komerčnímu chování. Pokud Sean v Dublinu začne pravidelně recenzovat elektroniku, kterou mu výrobci posílají s očekáváním propagace, irský berní úřad to rychle vyhodnotí jako zdanitelnou živnost. Výhodou v Irsku je o něco benevolentnější přístup k úplným začátkům, kdy tvůrce teprve testuje trh a jeho příjmy jsou naprosto marginální, zatímco český systém vyžaduje formální registraci ideálně ještě před prvním zveřejněním reklamního odkazu.
Přízrak jménem barter a skryté příjmy
Jednou z nejčastějších pastí, do kterých tvůrci obsahu padají, jsou barterové spolupráce. Marek dostane od výrobce kávovar v hodnotě dvaceti tisíc korun výměnou za to, že ho použije ve třech videích. Peníze sice nezměnily majitele, ale z pohledu českého i irského daňového práva došlo k nepeněžnímu příjmu. Tento příjem je nutné zdanit a odvést z něj i sociální a zdravotní pojištění.
Zde se navíc naplno projevuje zrádnost inflace a způsob, jakým vnímáme hodnotu věcí. Úřední statistiky a index spotřebitelských cen (CPI) mohou ukazovat meziroční růst cen o určitá procenta, ale subjektivní vnímání inflace u běžné domácnosti je často mnohem drastičtější. Když se zdraží základní potraviny a energie, rodina to pocítí okamžitě. Pokud ale hotel zdraží svůj luxusní pobyt na dvojnásobek a nabídne ho tvůrci zdarma výměnou za reklamu, tvůrce to jako výhru nevnímá. Musí totiž zdanit aktuální, inflací nafouknutou tržní cenu tohoto pobytu. Reálně tak odvede státu na daních a odvodech tisíce korun v hotovosti za zážitek, který by si za plnou cenu sám nikdy nekoupil a jehož subjektivní hodnota je pro něj mnohem nižší než ta papírová.
V Irsku platí naprosto stejný princip zdanění nepeněžních benefitů. Sean musí do svého daňového přiznání uvést tržní hodnotu veškerého zboží a služeb, které přijal jako protihodnotu za svou tvorbu. Rozdíl je pouze v tom, že irská daňová správa má mnohem propracovanější metodiku pro oceňování těchto benefitů a v některých specifických případech umožňuje drobnou toleranci pro testovací vzorky, které po použití ztratí komerční hodnotu.
Identifikovaná osoba: Byrokratická noční můra
Pokud se český tvůrce rozhodne zpeněžovat svá videa přes globální platformy se sídlem v zahraničí (což je dnes naprostý standard), čeká na něj největší daňový chyták. Většina velkých reklamních sítí a platforem pro sdílení obsahu fakturuje své služby z Irska nebo z USA. Jakmile Marek přijme první dolar nebo euro od takové společnosti, stává se v České republice automaticky takzvanou identifikovanou osobou k dani.
Tento status nemá nic společného s klasickým plátcovstvím DPH, kde platí zákonný limit obratu pro povinnou registraci. Identifikovanou osobou se stáváte okamžitě přijetím nebo poskytnutím přeshraniční služby v rámci EU. Znamená to povinnost podávat každý měsíc souhrnné hlášení a přiznání k DPH, i když by šlo o příjmy v řádu stokorun. Pro mladého člověka, který si chtěl jen přivydělat natáčením herních videí, je to obrovský administrativní šok, který často končí nutností najmout si účetní.
Sean v Irsku čelí podobným evropským pravidlům ohledně přeshraničního poskytování služeb a mechanismu přenesení daňové povinnosti (reverse charge). Nicméně irský systém lokální DPH má odlišné limity. Zatímco v Česku je základní sazba DPH pevně stanovena na 21 %, v Irsku se uplatňuje standardní sazba 23 %. Limit obratu pro povinnou registraci k lokální DPH se v Irsku liší pro služby a pro zboží – u služeb, kam spadá většina tvůrců, se tento limit pohybuje podle dostupných odhadů řádově kolem 37 500 eur ročně. Přeshraniční byrokracie je ale pro oba tvůrce srovnatelně zatěžující.
Paušály versus progresivní zdanění
Když dojde na samotný výpočet daně z příjmů, český systém nabízí tvůrcům obsahu obrovskou výhodu v podobě výdajových paušálů. Většina nezávislých tvůrců s živnostenským listem může uplatnit paušální výdaje ve výši 60 % ze svých příjmů. To znamená, že bez ohledu na to, zda k natáčení používají drahé kamery, nebo jen starý telefon, stát jim automaticky uzná, že 60 % jejich výdělků padlo na náklady. Zdaňují tedy pouze zbylých 40 %. Alternativou je pak režim paušální daně, který při splnění podmínek sdružuje daň, sociální i zdravotní pojištění do jedné fixní měsíční platby.
Irský systém je k živnostníkům v tomto ohledu znatelně přísnější. Neexistují zde žádné štědré procentuální paušály. Sean si musí schovávat každou účtenku a prokazovat, že daný výdaj byl vynaložen výhradně a prokazatelně za účelem jeho podnikání. Irsko navíc používá silně progresivní daňový systém. Základní sazba daně z příjmů činí 20 %, ale jakmile příjmy přesáhnou určitou hranici (která se v závislosti na rodinném stavu pohybuje řádově nad hranicí 40 tisíc eur ročně), veškerý další příjem podléhá sazbě 40 %. K tomu je nutné připočítat ještě univerzální sociální poplatek (USC) a sociální pojištění (PRSI).
Pro středně úspěšného tvůrce obsahu s nízkými reálnými náklady tak české daňové prostředí vychází finančně mnohem příznivěji. Na druhou stranu, pokud tvůrce investuje obrovské částky do produkce, cestování a techniky, může být výhodnější přejít na vedení skutečných nákladů v obou zemích.
Absurdita uznatelných nákladů
Zajímavé srovnání nabízí i pohled na to, co berní úředníci v obou zemích reálně uznají jako daňový náklad. Nákup kamery, mikrofonu nebo softwaru na střih videa je bezproblémový všude. Co ale když si Marek koupí drahý oblek speciálně pro moderování svého pořadu nebo si zaplatí kadeřníka před velkým focením? Česká finanční správa takové výdaje striktně odmítá s argumentem, že jde o výdaje na osobní reprezentaci, které slouží i k soukromým účelům.
Irská pravidla (pravidlo "wholly and exclusively") jsou v tomto podobně neúprosná. Oblečení lze odečíst jen v případě, že jde o zjevnou uniformu nebo ochranný oděv. Módní blogerky a lifestyloví tvůrci tak narážejí na absurdní situaci, kdy oblečení a kosmetika tvoří samotné jádro jejich tvorby a hlavního zdroje příjmů, ale z pohledu státu jde o osobní spotřebu, kterou nelze z daní odečíst.
Digitální ekonomika se vyvíjí závratným tempem, ale daňové zákony stále předpokládají, že podnikatel buď stojí u soustruhu, nebo prodává rohlíky na pultu. Skutečnou cenou za úspěch na sociálních sítích tak nejsou jen hodiny strávené před obrazovkou při střihu videí, ale především neviditelná daň v podobě času a energie obětované snaze vyhovět pravidlům, která pro tento typ práce nikdy nebyla napsána. Zda je pro tvůrce větším rizikem neznalost zákonů, nebo neustále se měnící algoritmy sítí, zůstává otázkou, na kterou si každý začínající podnikatel v digitálním prostoru musí odpovědět sám.
Zdroje
- — Portál veřejné správy: Zákon o daních z příjmů – definice podnikání a zdanění
- — Revenue (Irsko): Irský přístup k posuzování obchodní činnosti a zdanění příjmů
- — Ministerstvo financí ČR: Informace o paušální dani pro živnostníky v ČR
Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.