Firmolog RSS
Firmolog
Zákony a legislativa 🇨🇿 vs USA, Velká Británie

Kdo drží vaše firemní data? Střet regulací v Česku, USA a Británii

Cloudové služby slibují efektivitu a úspory, ale skrývají právní pasti. Kde končí evropská ochrana soukromí a začíná dosah zahraničních úřadů?

KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka
9. 10. 2026 · 8 min čtení
Sdílet f X in

Když majitel středně velké inženýrské firmy na Liberecku podepisoval smlouvu s novým poskytovatelem cloudových služeb, cítil především úlevu. Zbavil se hučící serverovny v suterénu, ušetřil za neustálé aktualizace hardwaru a jeho tým mohl konečně bez problémů sdílet obří výkresy z domova. Vše fungovalo bezchybně až do chvíle, kdy se firma pokusila získat lukrativní zakázku pro německou automobilku. Během bezpečnostního auditu padla zdánlivě banální otázka: Pod čí jurisdikci spadají servery, na kterých leží vaše vývojová data? Odpověď, že data jsou přece „v cloudu“, neprošla. Ukázalo se, že ačkoliv fyzicky data sedí na serverech v sousedním Německu, poskytovatelem je nadnárodní korporace se sídlem za oceánem. A to z právního hlediska mění úplně vše.

Podobný šok zažívá stále více majitelů firem. Zvykli jsme si vnímat cloud jako neutrální digitální prostor, jakýsi neviditelný sklad, který je tu pro nás 24 hodin denně. Realita je ale mnohem přízemnější a svázanější paragrafy. Každý bajt firemního know-how, každá databáze klientů a každý e-mail leží na fyzickém pevném disku, který podléhá zákonům státu, v němž se nachází, a často i státu, ze kterého pochází jeho vlastník. Z tohoto nenápadného detailu se stává jedno z nejdražších a nejrizikovějších úskalí moderního byznysu.

Evropská pevnost a česká byrokracie

Česká republika, jakožto člen Evropské unie, operuje v jednom z nejpřísnějších regulačních prostředí na světě. Základním stavebním kamenem je zde obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). To jasně stanovuje, že data evropských občanů požívají extrémně vysoké úrovně ochrany, a jakýkoliv jejich přesun mimo Evropský hospodářský prostor podléhá tvrdým pravidlům. Sazba pokut za porušení těchto pravidel je stanovena fixně – může dosáhnout až 20 milionů eur nebo 4 % celosvětového ročního obratu firmy, podle toho, co je vyšší.

K tomu se v Česku aktuálně přidává transpozice evropské směrnice NIS2, která dramaticky rozšiřuje okruh firem spadajících pod přísnou kyberbezpečnostní regulaci. Zatímco dříve se podobná pravidla týkala jen kritické infrastruktury a bank, brzy dopadnou na tisíce běžných středních podniků, od výrobců zdravotnických prostředků po potravinářské závody. Pro běžného českého podnikatele to znamená nutnost detailně mapovat, kam jeho data tečou. Náklady na bezpečnostní audity, právní posudky a případnou migraci k certifikovaným lokálním poskytovatelům se podle dostupných odhadů pohybují řádově ve stovkách tisíc korun jen za úvodní nastavení.

Tento evropský přístup s sebou nese vysokou míru právní jistoty a ochrany soukromí. Firmy vědí, že pokud jejich data neopustí unijní prostor a jsou spravována evropským subjektem, nehrozí jim, že by se k nim bez soudního příkazu dostal někdo cizí. Daní za tento luxus je ale nižší flexibilita a často i vyšší cena za samotné služby. Evropští poskytovatelé cloudu navíc v mnoha případech technologicky zaostávají za svými globálními konkurenty, což tuzemské firmy staví před nepříjemné dilema: zvolit špičkovou technologii s právním rizikem, nebo bezpečný průměr?

Americký paradox: Vaše data, náš zákon

Při pohledu do Spojených států narážíme na zcela odlišnou filozofii. USA nemají žádný federální ekvivalent evropského GDPR. Ochrana dat se tam řeší sektorově – jiná pravidla platí pro zdravotnictví (HIPAA), jiná pro finanční sektor a jiná pro běžný maloobchod. Z pohledu českého podnikatele, který využívá americké služby, je ale mnohem zásadnější jiný legislativní akt: takzvaný CLOUD Act (Clarifying Lawful Overseas Use of Data Act), schválený v roce 2018.

Tento zákon dává americkým vyšetřovacím orgánům obrovskou moc. Umožňuje jim vyžádat si data od jakékoliv technologické společnosti, která spadá pod americkou jurisdikci, a to bez ohledu na to, kde fyzicky leží servery s těmito daty. Pokud má tedy česká firma svá data uložená v datovém centru ve Frankfurtu nebo v Praze, ale centrum patří americké korporaci, mohou americké úřady na základě tamního soudního příkazu nařídit vydání těchto dat. Poskytovatel má sice možnost se bránit u soudu, pokud by vydání dat porušovalo zákony hostitelské země (například GDPR), v praxi to ale vytváří obrovskou zónu právní nejistoty.

Tento přímý střet mezi evropskou ochranou soukromí a americkým důrazem na národní bezpečnost a vymahatelnost práva způsobuje vrásky právníkům na obou stranách oceánu. Pro české firmy to znamená, že pouhé zaškrtnutí políčka „ukládat data v EU“ v nastavení globálního cloudu nemusí stačit k tomu, aby splnily požadavky svých nejpřísnějších klientů na datovou suverenitu. Mnoho firem tak musí citlivá data před odesláním do cloudu šifrovat vlastními klíči, ke kterým nemá poskytovatel služby přístup, což opět zvyšuje náklady na IT infrastrukturu.

Britská střední cesta po brexitu

Zajímavý kontrast k oběma gigantům tvoří Velká Británie. Po odchodu z Evropské unie si sice Britové ponechali vlastní verzi GDPR (tzv. UK GDPR), ale postupně se snaží svá pravidla uvolňovat a zjednodušovat. Cílem je vytvořit prostředí, které bude pro firmy méně byrokratické než to evropské, ale zároveň bezpečnější a předvídatelnější než to americké.

Británie se snaží profilovat jako globální datový uzel. Místo tvrdého uzavírání hranic sází na takzvané „datové mosty“ (data bridges). Uzavírá bilaterální dohody s jinými státy, které umožňují volný tok dat bez nutnosti složitého papírování. Jeden z takových mostů nedávno vznikl právě mezi Británií a USA. Pro britskou firmu to znamená, že může mnohem snadněji a levněji využívat americké softwarové nástroje než její český konkurent.

Tento pragmatický přístup má však svá rizika. Pokud se britská pravidla příliš odchýlí od evropského standardu, může EU zrušit takzvané rozhodnutí o odpovídající ochraně (adequacy decision). To by ze dne na den znamenalo, že přesun dat mezi Českem a Británií by se stal stejně složitým, jako je dnes přesun dat do nezabezpečených třetích zemí. Britští regulátoři tak neustále balancují na tenkém laně mezi snahou podpořit domácí byznys a nutností nepopudit si svůj největší sousední trh.

Kdo to nakonec zaplatí?

Celý tento geopolitický boj o jedničky a nuly má velmi konkrétní dopady na každodenní byznys. Mnoho podnikatelů cítí frustraci. Mají pocit, že se z IT oddělení stala pobočka právního oddělení. Místo aby řešili, který cloudový nástroj jim pomůže zefektivnit výrobu nebo zlepšit zákaznickou podporu, tráví hodiny rozborem toho, kam přesně tečou zálohy a kdo k nim má teoretický přístup.

Náklady na tuto legislativní čistotu se přirozeně promítají do cen. Bezpečnější, lokální a plně auditovatelná řešení jsou dražší. Firmy musí platit specializované konzultanty a investovat do nástrojů pro šifrování. Zvláště pro menší podniky, které nemají vlastní týmy právníků, to představuje zátěž, která brzdí jejich schopnost inovovat.

Na druhou stranu, příběhy firem, kterým byla ukradena citlivá data nebo které čelily vydírání ransomwarem, ukazují, že ignorovat otázku umístění a zabezpečení dat se nevyplácí. Regulace, ačkoliv často těžkopádná, nutí firmy udělat si pořádek ve vlastním digitálním dvoře. Znalost toho, kde leží vaše data a kdo k nim má klíče, přestává být čistě technickou záležitostí a stává se otázkou samotného přežití podniku v globální konkurenci.

Sdílet f X in
KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka

Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.