Firmolog RSS
Firmolog
Zákony a legislativa 🇨🇿 vs Francie

Právo na zapomnění: Kdy smazat data a co hrozí v Česku vs. Francii?

Bývalý zaměstnanec požaduje smazání osobních údajů. Kdy mu musíte vyhovět, kdy má přednost zákon a proč francouzské úřady trestají za data to, co ty české zatím tolerují?

KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka
19. 10. 2026 · 8 min čtení
Sdílet f X in

Tomáš provozuje rodinný e-shop se sportovním vybavením. Před třemi lety se ve zlém rozešel se skladníkem, který firmu opustil po sérii neshod. Minulý týden Tomášovi ve schránce přistál e-mail s formální žádostí: bývalý zaměstnanec požaduje okamžité a trvalé smazání veškerých svých osobních údajů z firemních systémů. Odvolává se na evropské právo na zapomnění a hrozí stížností dozorovému úřadu. Tomáš znejistí. Má smazat i staré výplatní pásky a pracovní smlouvu? Co když na něj za rok přijde kontrola z finančního úřadu nebo správy sociálního zabezpečení?

Tato situace není v českém podnikatelském prostředí výjimečná. Evropské nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) dalo lidem do rukou silný nástroj, jak kontrolovat svou digitální stopu. Jenže pro firmy znamená taková žádost často srážku dvou naprosto odlišných právních světů. Na jedné straně stojí povinnost vyhovět žádosti o výmaz, na straně druhé přísné lokální zákony, které podnikatelům nařizují archivovat dokumenty po dlouhé roky. Hranice mezi tím, co smazat musíte a co naopak smazat nesmíte, je přitom tenká a chyba může vyjít pěkně draho.

Kdy má zákon přednost před přáním zaměstnance

Základní pravidlo zní, že právo na zapomnění není absolutní. Pokud se bývalý zaměstnanec dožaduje absolutního výmazu, firma mu zkrátka nemůže vyhovět ve všem. České zákony stanovují jasné archivační lhůty, které mají před GDPR absolutní přednost.

Mzdové listy a účetní záznamy potřebné pro účely důchodového pojištění musíte podle zákona uchovávat celých 30 let. Účetní doklady se archivují 5 let a daňové doklady pro účely DPH dokonce 10 let. Tyto lhůty jsou pevně dané a žádný e-mail od bývalého kolegy vás této povinnosti nezbaví. Pokud by Tomáš v záchvatu paniky smazal kompletní složku bývalého skladníka, vystavil by se při případné kontrole ze strany úřadů riziku vysokých sankcí za porušení účetních a daňových předpisů.

Co ale smazat musí? Jde o všechny údaje, pro jejichž držení už pominul právní důvod. Typicky se jedná o fotografii bývalého zaměstnance na firemním webu, jeho osobní telefonní číslo uložené v interním adresáři, kopie životopisu, motivační dopisy z přijímacího řízení nebo záznamy z kamerového systému, pokud už uplynula standardní doba jejich uchování. Tyto informace je nutné po ukončení pracovního poměru, respektive po uplynutí nezbytné doby, bez zbytečného odkladu odstranit.

Nebezpečné hromady klientských dat

Zatímco u zaměstnanců se firmy většinou mohou opřít o jasné zákonné lhůty, u zákazníků a klientů bývá situace mnohem mlhavější. Mnoho českých firem trpí syndromem digitálního hromadění. E-shopy, poskytovatelé služeb i B2B společnosti si v databázích drží kontakty na lidi, kteří u nich nakoupili naposledy před deseti lety. Dělají to s vidinou, že by se data mohla někdy hodit pro marketingové účely.

Jenže uchovávání osobních údajů „pro jistotu“ je přímým porušením principu minimalizace dat. Pokud zákazník požádá o výmaz a nemá u vás žádnou nevyřízenou objednávku, neprobíhá reklamace a uplynula lhůta pro archivaci daňových dokladů z jeho nákupu, musíte jeho data z marketingových a obchodních databází odstranit.

V praxi to znamená vyřadit e-mail z nástrojů pro rozesílku newsletterů, smazat historii jeho chování na webu, pokud je spojená s konkrétní identitou, a anonymizovat jeho uživatelský účet. Český Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) k tomuto prohřešku zatím přistupuje spíše edukačně. Pokud při kontrole zjistí, že držíte stará data, většinou nařídí zjednání nápravy. Dračí pokuty padají v Česku spíše za masivní úniky dat než za jejich příliš dlouhé skladování. Tento mírnější přístup ale neplatí všude v Evropě.

Francouzská lekce: Kde končí tolerance úřadů

Pokud se podíváme do Francie, narazíme na zcela jinou realitu. Tamní dozorový úřad CNIL (Commission Nationale de l'Informatique et des Libertés) je po celé Evropě známý svým nekompromisním přístupem a tvrdým vymáháním pravidel. Zatímco v Česku firmy často spoléhají na to, že se na jejich staré databáze nepřijde, ve Francii je proaktivní čištění dat otázkou přežití.

Francouzský úřad vydal jasná pravidla pro uchovávání klientských dat. Pokud zákazník neprojevil žádnou aktivitu – nenakoupil, nepřihlásil se do účtu ani neklikl na odkaz v e-mailu – po dobu tří let, musí firma jeho osobní údaje pro marketingové účely smazat nebo plně anonymizovat. CNIL toto tříleté pravidlo striktně vymáhá. Běžně se stává, že francouzské firmy dostávají milionové pokuty za to, že ve svých systémech ponechaly aktivní uživatelské účty lidí, kteří u nich pět let nic nenakoupili.

Rozdíl v přístupu je propastný. Zatímco český úřad často zkoumá, zda firma alespoň formálně argumentuje oprávněným zájmem, francouzský CNIL vyžaduje tvrdé technické limity. Vyšetřovatelé si vyžádají export databáze a pokud najdou profily neaktivní déle než tři roky, následuje finanční postih. Z pohledu celoevropské legislativy je dobré připomenout, že maximální hranice pokut za porušení GDPR je stanovena na 20 milionů eur, nebo 4 % z celkového celosvětového ročního obratu firmy, podle toho, co je vyšší.

Skrytá cena za datovou čistotu

Vymazat člověka z firemních systémů není tak snadné, jak se může zdát. Rozhodně nestačí zmáčknout klávesu Delete v jedné excelové tabulce. Osobní údaje jsou dnes rozprostřené napříč desítkami platforem. Jsou v e-mailové komunikaci, v CRM systémech, v účetním softwaru, v cloudových úložištích a v zálohách.

Právě zálohy představují pro firmy technologickou noční můru. Pokud smažete klienta z hlavního systému, jeho data stále fyzicky existují na páskách nebo serverech, které drží historické kopie databáze pro případ havárie. Podle dostupných odhadů stojí zavedení spolehlivého a automatizovaného procesu mazání dat středně velkou firmu řádově desítky až stovky tisíc korun. Je potřeba upravit interní směrnice, proškolit zaměstnance a často i zaplatit vývojářům za úpravu softwaru na míru, aby vůbec uměl konkrétní profil napříč systémy vyhledat a odstranit.

Tento byrokratický a technologický tlak nese i svá pozitiva, která firmy často přehlížejí. Udržovat obrovské databáze plné neaktivních kontaktů stojí peníze. Většina moderních CRM nástrojů i e-mailingových platforem si účtuje poplatky podle počtu kontaktů v databázi. Pravidelný digitální úklid tak může paradoxně snížit měsíční náklady na software. Navíc platí jednoduchá úměra: data, která nemáte, vám nemohou ukrást. V případě hackerského útoku je mnohem menší průšvih, pokud unikne databáze tisíce aktivních klientů, než když útočník získá historii všech padesáti tisíc lidí, kteří o firmu za posledních deset let jen zavadili.

Právo na zapomnění tak firmy nutí k něčemu, co by z čistě ekonomického a bezpečnostního hlediska měly dělat samy od sebe. Oddělovat užitečné informace od digitálního balastu. Až vám příště přistane na stole žádost o výmaz od rozzlobeného bývalého zaměstnance nebo klienta, berte to nejen jako právní povinnost, ale i jako dobrou příležitost k inventuře vlastních systémů. Znalost toho, která data máte zákonnou povinnost držet desítky let a kterých se naopak musíte co nejrychleji zbavit, je dnes základní výbavou každého podnikatele.

Sdílet f X in
KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka

Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.