Přímé dotace vs. daňové odpočty: Který státní doping funguje lépe v Česku, USA a Číně?
Zatímco Amerika sází na rychlé daňové úlevy a Čína buduje celá odvětví masivními finančními injekcemi, tuzemské firmy bojují s papírovým peklem evropských fondů. Co ekonomice skutečně prospívá?
Státní podpora byznysu je jako hnojivo. Můžete ho na pole sypat plošně a doufat, že vyroste pšenice a ne plevel, nebo můžete cíleně zalévat jen ty rostliny, které už samy vyklíčily a prokázaly životaschopnost. V jazyce ekonomiky se tyto dva odlišné přístupy jmenují přímé dotace a daňové odpočty. Způsob, jakým vlády tyto nástroje používají, naprosto zásadně formuje trh, na kterém se pohybujeme. Zatímco v Česku jsme si zvykli na nekonečné vypisování žádostí o evropské peníze, Spojené státy a Čína na to jdou úplně jinak. A výsledky tohoto rozdílného uvažování určují, kdo bude v příštích dekádách udávat tempo globálního obchodu.
Čínský model: Peníze na stůl a levné úvěry pro vyvolené
Jak se staví průmyslová velmoc? V Pekingu mají naprosto jasný recept, který se s volným trhem příliš nepáře. Stát si zkrátka vybere strategický sektor, ať už jde o elektromobilitu, výrobu solárních panelů nebo produkci čipů, a zaplaví ho hotovostí. Přímé dotace zde navíc nemají podobu jen strohého převodu peněz na bankovní účet. Zahrnují pozemky za zlomek tržní ceny, státem garantované úvěry s úrokem blížícím se nule a masivní státní zakázky, které firmám zajišťují odbyt bez ohledu na reálnou poptávku spotřebitelů.
Tento systém má nepopiratelný a brutální tah na branku. Během několika málo let dokáže vybudovat celá odvětví prakticky z ničeho. Standardní sazba daně z příjmů právnických osob je sice v Číně stanovena na 25 %, ale pro preferované technologické podniky stát běžně aplikuje sníženou sazbu 15 %. Skutečným motorem jsou ovšem peníze vyplacené předem. Lokální samosprávy se předhánějí v tom, kdo nabídne rostoucím firmám lepší podmínky pro stavbu gigantických továren.
Rizika tohoto přístupu jsou ovšem astronomická. Vznikají takzvané zombie firmy, které přežívají jen díky neustálému přísunu státního kapitálu. Vyrábějí na sklad, naprosto křiví globální ceny a plýtvají zdroji. Výsledek pak vidíme i u nás v Evropě, kdy trh zaplaví levné asijské produkty, kterým lokální výrobce bez podobně masivní státní podpory zkrátka nedokáže cenově konkurovat.
Americká cesta: Ukaž zisk a my ti slevíme na daních
Spojené státy mají k přímému rozdávání peněz firmám tradičně silný historický odpor. Jejich filozofie je přesně opačná: ukaž, že umíš vyrobit něco užitečného, prodej to zákazníkům se ziskem, a my ti z tohoto zisku sebereme méně na daních. Stát se nestaví do role vizionáře, který určuje, která konkrétní firma má uspět. Nechává to na trhu.
Tento přístup nedávno nabral naprosto gigantické rozměry prostřednictvím amerického zákona o snižování inflace (IRA). Ačkoliv název zní všelijak, ve skutečnosti jde o masivní balík daňových úlev pro zelené technologie a domácí výrobu. Podle dostupných odhadů analytiků se hodnota těchto úlev pohybuje v řádu stovek miliard dolarů. Místo toho, aby úředník ve Washingtonu rozhodoval, která továrna dostane grant na novou linku, stát prostě vyhlásí jasná pravidla. Za každou vyrobenou baterii určitého typu, která splňuje podmínky lokálního původu surovin, si firma může odečíst konkrétní částku ze své daňové povinnosti.
Federální korporátní daň v USA činí 21 %, ale díky těmto odpočtům mohou úspěšné technologické a výrobní podniky svou efektivní daňovou sazbu srazit velice nízko. Výhoda je zřejmá. Trh funguje bleskově. Podnikatelé nemusí čekat dlouhé měsíce na schválení projektu nějakou komisí. Mají jistotu, že pokud splní parametry zákona, slevu v daňovém přiznání si prostě uplatní. Evropské firmy kvůli této předvídatelnosti přesouvají své investice za oceán.
Má to ale jeden podstatný háček. Abyste mohli čerpat daňový odpočet, musíte nejdřív generovat zisk. Pro začínající technologické startupy, které první roky pálí hotovost, vyvíjejí prototypy a jsou v hlubokém minusu, je sleva na dani z příjmu naprosto bezcenná. Americký model tedy odměňuje ty, kteří už dospěli do fáze ziskovosti, ale startovní čáru začátečníkům příliš neusnadňuje.
Česká realita: Papírové peklo evropských fondů
A pak tu máme Českou republiku. Stát ležící v srdci Evropy, jehož hospodářská a dotační politika je z drtivé většiny diktována pravidly a rozpočty evropských fondů. V Česku jsme si postupem let vytvořili systém, který mistrně kombinuje nevýhody obou předchozích světů. Trpíme obrovskou byrokracií a zároveň neumíme efektivně odměňovat skutečný úspěch.
Přímé dotace u nás sice existují a tečou k nám v miliardách, ale cesta k nim je dlážděna stovkami stran formulářů, studiemi proveditelnosti, výběrovými řízeními svázanými přísnými pravidly a následnými mnohaletými audity. Pokud malý lokální výrobce nábytku potřebuje novou, ekologičtější lakovnu, stráví přípravou žádosti o dotaci tolik času a zaplatí tolik peněz externím dotačním poradcům, že to často raději vzdá a koupí si stroj za své. Dotační peníze tak přirozeně gravitují k velkým korporacím. Ty mají celá oddělení vyčleněná jen na psaní grantů, znají úřednický ptydepe a umí v systému chodit.
Daňové odpočty u nás fungují také, přičemž tím nejznámějším je odpočet na výzkum a vývoj. Základní sazba daně z příjmů právnických osob v Česku je od roku 2024 stanovena na 21 %. Pokud firma inovuje, může si náklady na vývoj odečíst od základu daně dvakrát. Na papíře to zní jako skvělý americký sen. Skutečnost? Tuzemští podnikatelé se tohoto nástroje často bojí jako čert kříže. Finanční úřady totiž nezřídka po třech letech přijdou na kontrolu a zpětně zpochybní, zda daná činnost byla "dostatečně výzkumná", nebo šlo jen o běžnou inovaci produktu. Firma pak musí rozdíl na dani doplatit i s tučným penále. Místo předvídatelné podpory tak stát nabízí spíše ruskou ruletu s berňákem.
Neviditelná daň: Jak podpora firem mění ceny v obchodech
Způsob, jakým stát pumpuje peníze do ekonomiky, má přímý dopad na to, jak se nám žije a co vidíme na cenovkách. Z makroekonomického hlediska přímé dotace stimulují poptávku mnohem rychleji a agresivněji. Když stát rozdá plošně miliardy na zateplování budov nebo nákup konkrétních technologií, peníze se okamžitě přelijí do ekonomiky. Oficiální index spotřebitelských cen (CPI) může vykazovat jen mírné výkyvy, ale běžná rodina nebo drobný živnostník vnímá situaci diametrálně odlišně.
Zkuste si v době masivních stavebních dotací sehnat řemeslníka nebo nakoupit materiál. Ceny izolací či tepelných čerpadel vyletí strmě vzhůru. Trh totiž moc dobře ví, že velkou část nákladů zákazníkovi zaplatí stát, takže dodavatelé okamžitě zvednou marže. Suchá statistika inflace vám neřekne, že reálná cena obyčejné práce zedníka pro člověka bez dotace stoupla na dvojnásobek.
Daňové úlevy působí na cenovou hladinu odlišně. Nejedná se o nové peníze vržené do oběhu z tiskárny centrální banky, ale o prostředky, které stát ponechá těm, kteří už nějakou prokazatelnou hodnotu vytvořili a prodali. Z pohledu běžného občana je to méně viditelné, ceny v obchodech to bezprostředně nešponuje nahoru, ale zároveň to politikům nepřináší ten opojný okamžitý pocit před voliči, že "stát něco zařídil a rozdal".
Kudy vede cesta z dotační pasti?
Srovnání těchto tří odlišných modelů ukazuje, že neexistuje naprosto dokonalé řešení bez vedlejších účinků. Čínský model přímého sypání peněz a levných úvěrů funguje z hlediska objemu skvěle, ale pouze v centrálně řízeném státě, který si může dovolit obrovské ztráty, neefektivitu a neřeší veřejné mínění ani pravidla hospodářské soutěže. Americký model daňových kreditů je neuvěřitelně dynamický, rychlý a odměňuje úspěšné, ale nechává na holičkách ty, kteří teprve začínají a nemají z čeho daně odepisovat.
Česká ekonomika by nutně potřebovala změnit kurz. Měli bychom se mnohem více inspirovat za oceánem, omezit přebujelý dotační průmysl a radikálně zjednodušit přístup k podpoře přes daně. Pokud chceme motivovat firmy k nákupu úspornějších technologií nebo k digitalizaci, plošný a jasně definovaný daňový odpis, který si účetní v malé firmě obhájí během deseti minut bez strachu z budoucí kontroly, udělá pro hospodářský růst mnohem více než sebesložitější dotační program. V tom současném totiž většinou uspěje jen ten, kdo má na výplatní pásce nejlepšího dotačního lobbistu.
V konečném důsledku nejde primárně o to, kolik miliard stát do podpory byznysu nalije, ale jakou zprávu tím podnikatelům vysílá. Zda jim říká: "Vyplňte správně stohy papírů a my vás možná podpoříme," nebo "Ukažte, že umíte prorazit na trhu, a my vám nebudeme házet klacky pod nohy." Pro zdravou, odolnou a inovativní ekonomiku je druhá varianta nesrovnatelně lepší dietou.
Zdroje
- — IRS (USA): Zákon o snižování inflace (IRA) v USA
- — Portál veřejné správy: Daňové odpočty na výzkum a vývoj v ČR
- — Český statistický úřad: Statistiky daňové podpory VaV v ČR
- — EUR-Lex: Společná pravidla pro fondy EU (2021-2027)
- — Finanční správa ČR: Daň z příjmů právnických osob v ČR
Struktura státní podpory firem (orientační srovnání modelů)
⚠ Graf představuje pouze orientační přiblížení filozofie státní podpory v daných regionech, nikoliv přesná aktuální statistická data o finančních objemech.
| Kategorie | Míra využití přímých dotací a grantů | Míra využití daňových odpočtů a úlev |
|---|---|---|
| USA | 20 | 80 |
| Čína | 90 | 60 |
| Česko (EU) | 80 | 20 |
Píše o podnikatelské praxi, inflaci z pohledu běžné domácnosti a datech, která se skrývají za titulky.