Proč česká ekonomika zaostává? Analýza pomalejšího růstu oproti sousedům

Když se podíváme na mapu střední Evropy, Česká republika vždy platila za zemi s bohatou průmyslovou tradicí a strategickou polohou. Dlouhé roky se pyšnila stabilním ekonomickým prostředím. Při pohledu na aktuální čísla se ale ukazuje, že hospodářský růst vykazuje pomalejší tempo ve srovnání se sousedy, zejména v rámci Visegrádské čtyřky. Nejde přitom o abstraktní makroekonomické tabulky. Zpomalení je reálně cítit na každém kroku – od tenčící se kupní síly u pokladny v samoobsluze přes chybějící investice do infrastruktury až po kvalitu veřejných služeb. Aby se česká ekonomika z tohoto pomalého pruhu dokázala vymanit a plně využila svůj potenciál, vyžaduje to přesné pojmenování příčin současného zaostávání.

Od montovny k inovacím

Česká ekonomika stojí a padá s automobilovým průmyslem a montážními kapacitami. Vysoký podíl exportu na HDP sice v dobách globálního růstu přináší stabilitu, zároveň ale činí celý systém zranitelným vůči externím šokům. Pandemie a geopolitické události jasně ukázaly, jak snadno se naruší dodavatelské řetězce. Když klesne globální poptávka nebo chybí součástky, český průmysl krvácí mnohem víc než státy s diverzifikovanější výrobou a silnějším domácím trhem.

O přesunu k výrobě s vyšší přidanou hodnotou a podpoře inovací se mluví neustále, praktická realizace se ale vleče. Nedostatečné investice do výzkumu a vývoje a slabé propojení akademické sféry s průmyslem brání tomu, aby se z montovny stal tvůrce technologií. Výsledek je prostý. Vzniká méně patentů, méně start-upů a na globálních trzích v segmentech s vysokou marží zkrátka chybí schopnost konkurovat.

Prázdné životopisy a stárnoucí populace

Demografie je neúprosná. Stárnoucí populace a nízká porodnost znamenají, že na trhu práce fyzicky chybí lidé. Ať už jde o strojírenství nebo zdravotnictví, firmy marně hledají kvalifikované pracovníky. Tento nedostatek logicky tlačí na růst mezd. Zaměstnanec se sice raduje z lepší výplaty, ale firmám rostou náklady. Pokud s vyšší mzdou neroste i produktivita, podniky ztrácejí konkurenceschopnost.

Míra zaměstnanosti se u nás přitom drží poměrně vysoko. Spoléhat se na extenzivní růst, tedy pouhé nabírání dalších lidí, už nelze. Budoucí růst musí pramenit z intenzivnějšího využívání zdrojů a vyšší produktivity práce. Vyžaduje to modernizaci technologií, investice do vzdělávání, rekvalifikace a efektivnější imigrační politiku pro přilákání odborníků. Existuje tu i jeden paradox. Přes nízkou nezaměstnanost přetrvávají regionální rozdíly a matky s malými dětmi nebo osoby s nižší kvalifikací stále narážejí na překážky při vstupu na trh práce.

Papírové peklo a úřední šiml

Zahraniční i domácí kapitál vyžaduje k růstu atraktivní prostředí. Česko sice nabízí politickou a ekonomickou stabilitu, ale jakmile dojde na byrokracii a složitost legislativy, nadšení opadá. Založit firmu, získat stavební povolení nebo jen vyřídit běžnou administrativu připomíná zdlouhavý a nákladný běh přes překážky. Tato zátěž drtí zejména malé a střední podniky, které zkrátka nemají zdroje na to, aby se s úřady efektivně vypořádaly.

K byrokratické zátěži se přidává proměnlivost regulačního prostředí. Časté změny v zákonech a vyhláškách vytvářejí nejistotu a ztěžují dlouhodobé plánování, což odrazuje domácí i zahraniční investory. Sousední státy se aktivně snaží administrativu zjednodušovat a nabízet stabilnější podmínky, vedle nich pak tuzemské prostředí působí méně předvídatelně. Nedostatečné investice do infrastruktury, ať už jde o dopravní síť nebo digitální technologie, potenciál a celkovou atraktivitu země srážejí ještě níž.

Účet za inflaci v běžné domácnosti

Vysoká inflace se v posledních letech stala nezvaným hostem. Ačkoli jde o globální fenomén, její rozsah a setrvačnost v Česku byly v určitých obdobích výraznější než v jiných srovnatelných zemích. Suchá makroekonomická čísla, jako je index spotřebitelských cen (CPI), mohou klamat. Skutečný dopad se liší domácnost od domácnosti podle spotřebního koše. Rodina s nižšími příjmy, která většinu peněz odevzdá za základní potraviny a bydlení, pociťuje zdražování mnohem drastičtěji než domácnost s vyššími příjmy a pestřejšími výdaji.

Inflace požírá reálné mzdy i důchody, což vede k poklesu spotřeby domácností, která tvoří zásadní složku HDP. Firmám se zároveň prodražují vstupy, tenčí se jim marže a omezují investice. Tento cenový tlak tvoří mix faktorů: globální ceny energií, problémy v dodavatelských řetězcích, domácí poptávka i strukturální specifika trhu. Bez efektivního zvládnutí inflace se důvěra spotřebitelů ani firem nevrátí a ekonomický růst se nestabilizuje.

Energetická past a drahá cesta ven

Závislost na importu energetických surovin se ukázala jako obrovská slabina. Jakmile na globálních trzích vyletěly ceny energií vzhůru, český průmysl i domácnosti dostaly tvrdý zásah. Promítlo se to do inflačních tlaků i snížení konkurenceschopnosti. Řešením tohoto dlouhodobého problému je strategická energetická transformace. Přechod k obnovitelným zdrojům a vyšší energetická soběstačnost představují nezbytný krok pro udržitelnost ekonomiky.

Znamená to masivně investovat do modernizace energetické infrastruktury, podpořit solární a větrnou energii a rozvíjet jadernou energetiku. Jde o náročný proces, který spolkne značné peníze a vyžaduje pečlivé plánování. Současně musí být transformace spravedlivá, aby nezpůsobila nepřiměřenou zátěž určitým sektorům průmyslu nebo skupinám obyvatel. Cílem nejsou jen ekologická řešení, ale i ekonomicky udržitelné a konkurenceschopné dodávky energie.

Pomalý růst české ekonomiky zkrátka nemá jednoho viníka. Jde o souhru strukturálních, demografických a makroekonomických faktorů. Cesta ze dna vyžaduje podpořit inovace, přesunout se k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, investovat do vzdělávání a rekvalifikace, osekat byrokracii, zlepšit investiční prostředí, zkrotit inflaci a urychlit energetickou transformaci. Jedině tak lze plně využít ekonomický potenciál a zajistit udržitelný růst, který se pozitivně projeví v životní úrovni všech obyvatel.