Firmolog RSS
Firmolog
Zákony a legislativa 🇨🇿 vs Velká Británie

Revoluce v evidenci času: Konec volnosti na home office a jak to řeší v Británii

Chystaná pravidla pro evidenci pracovní doby mohou českým zaměstnancům sebrat flexibilitu. Jak se s byrokracií perou tuzemské firmy a proč v Británii sázejí spíše na důvěru?

KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka
7. 10. 2026 · 7 min čtení
Sdílet f X in

Tomáš pracuje jako vývojář pro středně velkou softwarovou agenturu v Praze, ale většinu roku tráví na chalupě v Beskydech. Jeho pracovní den nemá jasné obrysy. Ráno vyřídí neodkladné e-maily, pak jde na dvě hodiny se psem do lesa, odpoledne se ponoří do programování a večer, když dům utichne, dodělává složitější úkoly. Zaměstnavatele doposud zajímalo jediné: zda je projekt odevzdaný včas a v odpovídající kvalitě. Do této idyly nyní zasahuje nová legislativní realita. Změny v zákoníku práce a tlak evropských směrnic vyžadují přesnou evidenci pracovní doby i u lidí na home office. Pro Tomáše a tisíce dalších pracovníků na dálku to znamená nástup virtuálních píchacích hodin a konec plynulého prolínání práce se soukromým životem.

Ochrana před vyhořením, nebo byrokratická past?

Kořeny současného tlaku na detailní evidenci času sahají k rozhodnutí Evropského soudního dvora. Ten před časem rozhodl, že členské státy musí zaměstnavatelům nařídit zavedení objektivního, spolehlivého a přístupného systému pro měření denní pracovní doby. Původní záměr evropských zákonodárců byl bezpochyby ušlechtilý. Cílem je ochrana zdraví pracovníků, zajištění práva na odpočinek a zamezení neplaceným přesčasům. V mnoha tradičních odvětvích dává takový přístup naprostý smysl.

Aplikace průmyslové logiky na znalostní ekonomiku ovšem drhne. Česká legislativa, která se snaží evropské požadavky přetavit do praxe, nutí zaměstnavatele prokazatelně evidovat začátek a konec směny, a to bez výjimek pro lidi pracující z obýváku nebo z kavárny. Český zákoník práce vyžaduje přesné zaznamenávání odpracovaných hodin a za nevedení evidence hrozí podle zákona o inspekci práce pokuta až 400 000 korun. Úřední šiml tak naráží na realitu moderního způsobu práce, kde hranice mezi pracovním a osobním časem často vůbec neexistuje.

Skrytý účet za měření času

Zavedení plošného sledování času neznamená jen ztrátu svobody pro zaměstnance, ale také hmatatelné náklady pro firmy. Podniky musí nakoupit, nasadit a udržovat softwarové nástroje pro sledování času. Podle dostupných odhadů oborových asociací může zavedení a provoz takových systémů vyjít menší firmu řádově na desítky tisíc korun ročně. K těmto přímým finančním nákladům se přidávají stovky hodin administrativy ze strany HR oddělení a liniových manažerů, kteří musí výkazy kontrolovat a schvalovat.

Největší hrozba se ale skrývá jinde. Přísná evidence pracovní doby nese riziko, že firmy začnou práci na dálku plošně omezovat. Pokud je pro zaměstnavatele byrokraticky a technologicky příliš náročné prokazovat, že zaměstnanec doma dodržuje zákonné přestávky a nepřekračuje limity, nejjednodušším řešením je nařídit návrat do kanceláře. Tam je kontrola nepoměrně snazší a systémy u vstupních turniketů zaznamenají vše automaticky.

Zde se dostáváme k reálnému dopadu na životní úroveň rodin. V kontextu nedávných vln inflace, kdy reálné mzdy klesaly, se právě flexibilita stala pro mnoho domácností záchranným kruhem. Subjektivní vnímání životní úrovně totiž netvoří jen suchá čísla indexu spotřebitelských cen. Pro matku samoživitelku nebo rodiče, který díky home office ušetří dvě hodiny denně dojížděním a tisíce korun měsíčně za benzin či odpolední družinu, má práce z domova obrovskou hodnotu. Pokud nová legislativa přinutí firmy tento benefit škrtnout, zasáhne to rodinné rozpočty i celkový pocit blahobytu velmi citelně, i když výplata na pásce zůstane stejná.

Zaplatí firmy za večerní e-maily?

Detailní evidence otevírá další palčivou otázku: co se stane, když systém zaznamená, že zaměstnanec skutečně pracuje v deset hodin večer nebo o víkendu? Český zákoník práce má v tomto ohledu jasná pravidla. Práce v noci (mezi 22. a 6. hodinou) nebo o víkendu podléhá zákonným příplatkům. Pokud Tomáš z našeho úvodního příběhu dobrovolně dopisuje kód před půlnocí, protože mu to tak vyhovuje, firma by mu správně měla vyplatit příplatek za noční práci.

Málokterý zaměstnavatel je ochoten platit příplatky za to, že si zaměstnanec sám a dobrovolně posunul pracovní dobu do večerních hodin. Reakce firem tak bude pravděpodobně velmi pragmatická. Místo proplácení nočních směn začnou zaměstnancům striktně zakazovat práci mimo standardní denní hodiny. Výsledkem bude umělé svázání pracovníků do pevného rozvrhu, který popírá samotnou podstatu flexibilní práce.

Britská cesta: Výsledky místo odsezených minut

Zatímco kontinentální Evropa utahuje šrouby a hledá způsoby, jak změřit každou minutu, za kanálem La Manche panuje odlišný přístup. Velká Británie, která po brexitu není vázána rozsudky Evropského soudního dvora, nabírá v oblasti práce na dálku jiný kurz. Britské firmy se mnohem více orientují na takzvaný "output-based" model, tedy řízení podle výsledků.

Britská legislativa pochopitelně chrání zaměstnance před přepracováním. Zákon omezuje průměrný pracovní týden na 48 hodin, pokud zaměstnanec z tohoto limitu dobrovolně nevyjme sám sebe takzvaným opt-outem. Britská vláda ale jasně deklarovala, že neplánuje zavádět plošnou povinnost vést denní evidenci odpracovaných hodin u všech pracovníků. Firmám stačí vést přiměřené záznamy prokazující dodržování maximálních limitů, nikoliv detailní rozpis každé přestávky na kávu.

Příkladem může být britská marketingová manažerka Sarah z Leedsu. Její pracovní smlouva definuje pouze "core hours", tedy úsek mezi desátou dopolední a druhou odpolední, kdy musí být k dispozici pro týmové porady a konzultace. Zbytek své pracovní náplně si rozvrhuje zcela podle sebe. Nikdo nesleduje, v kolik hodin ráno zapnula počítač nebo zda si odpoledne odskočila na nákup. Hodnotí se výhradně dodané kampaně a splněné cíle.

Boj o důvěru na pracovišti

Britský přístup ukazuje, že ochrana zaměstnanců nemusí nutně znamenat mikromanagement a detailní sledování. Tamní firmy investují spíše do školení manažerů, aby dokázali správně zadávat úkoly a odhadovat jejich časovou náročnost, než do nákupu sledovacího softwaru. Spoléhají na asynchronní komunikaci a posilují kulturu důvěry.

České firmy se nyní ocitají v nelehké situaci. Musí vybalancovat striktní požadavky zákona s potřebou udržet si talentované lidi, pro které je flexibilita často cennější než stravenky nebo služební telefon. Budou muset najít cesty, jak formálně vyhovět úřadům, aniž by zničily motivaci svých týmů. Znalostní práce se totiž nedá jednoduše měřit na minuty, stejně jako se kvalita nápadu nedá zvážit na kila. Zda se českým zaměstnavatelům podaří tento legislativní oříšek rozlousknout bez toho, aby vyhnali lidi zpět do kancelářských kójí, ukážou hned první měsíce ostrých kontrol ze strany inspektorátů práce.

Zdroje

Sdílet f X in
KV
Kateřina Vlčková · Ekonomická redaktorka

Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.