Účet za přežití: Jak české a polské firmy bojují s drahými energiemi
Když se podíváte do účetních knih menších podniků, energie už dávno nejsou jen rutinní položkou. Jak se s novou realitou perou české firmy a jaký účet platí polští sousedé?
Když se mi na stole sejdou podklady pro kvartální uzávěrky mých klientů, první věc, která mě v posledních dvou letech praští do očí, je skokový nárůst řádku s náklady na energie. Z pozice účetního vidím surová data dříve, než se o nich začne mluvit v makroekonomických přehledech. Z čísel je naprosto zřejmé, že pro mnoho malých a středních podniků (MSP) se elektřina a plyn staly položkou, která rozhoduje o samotném přežití, nebo minimálně o tom, zda firma vykáže na konci roku zisk, nebo hlubokou ztrátu.
Nejde jen o samotnou cenu silové elektřiny na burze, o které slyšíme ve zprávách. Do hry vstupují distribuční poplatky, návrat plateb za obnovitelné zdroje a celková nervozita na trhu. Rozhodl jsem se proto podívat hlouběji na to, jak se s touto energetickou transformací vypořádávají tuzemské firmy a jak se situace liší u našich sousedů v Polsku, kde má energetika úplně jiné historické základy.
Subjektivní inflace a šok z faktur
Při pohledu na oficiální index spotřebitelských cen (CPI) nebo index cen průmyslových výrobců by se mohlo zdát, že energetická inflace pomalu odeznívá. Čísla ze statistického úřadu ukazují určité uklidnění a meziroční poklesy. Jenže suchá statistika málokdy odráží to, jak inflaci a růst cen vnímají konkrétní podnikatelé na vlastní kůži. Majitel střední pekárny, kterému na konci loňského roku skončila dlouholetá fixace a musel podepsat nový kontrakt za aktuální tržní ceny, nevnímá žádné zlevňování. Pro něj se náklady na provoz pecí ze dne na den zvedly o desítky procent. Jeho osobní, firemní inflace je v tu chvíli drtivá, bez ohledu na to, co říkají celostátní průměry.
V Česku k tomu letos přibyl další podstatný faktor. Od ledna se na faktury firem vrátily poplatky za podporované zdroje energie (POZE) a výrazně vzrostla regulovaná složka ceny elektřiny. Nové vládní nařízení přesunulo podstatnou část nákladů na údržbu a modernizaci přenosové soustavy zpět na bedra odběratelů. Zastánci tohoto kroku oprávněně argumentují, že státní rozpočet nemůže tyto náklady dotovat donekonečna a že modernizace sítě je nutná pro stabilitu dodávek. To je nezpochybnitelný fakt. Na druhou stranu, pro energeticky náročnější provozy to znamená prudký nárůst fixních nákladů, se kterými ve svých napjatých rozpočtech nepočítaly.
Česká adaptace: Od škrtů k solárním panelům
Jak na to české firmy reagují? V účetnictví mých klientů vidím dva zřetelné trendy. Tím prvním je okamžitá snaha o snižování provozních výdajů (OPEX) za každou cenu. Výrobní firmy přesouvají energeticky nejnáročnější procesy do nočních hodin nebo na víkendy, kdy jsou spotové ceny elektřiny nižší. Některé podniky dokonce omezily nebo úplně zrušily výrobu produktů, u kterých se kvůli drahým energiím dostaly do záporné marže.
Druhým, mnohem zajímavějším trendem, je masivní přesun kapitálu do investic (CAPEX) spojených s energetickou soběstačností. Zhruba před třemi lety tvořily investice do fotovoltaických elektráren na střechách hal nebo do tepelných čerpadel jen zlomek firemních rozpočtů. Dnes je to pro mnoho mých klientů absolutní priorita. Podnikatelé pochopili, že vlastní zdroj energie je nejlepší pojistkou proti výkyvům na trhu. Návratnost těchto investic se navíc díky vyšším cenám energie zkrátila. Podle dostupných odhadů se u dobře navržené firemní fotovoltaiky bavíme o návratnosti řádově kolem pěti až sedmi let, což je z pohledu firemních financí velmi atraktivní číslo.
Polská uhelná realita a státní zásahy
Když se podíváme do Polska, narazíme na zcela jiný energetický mix. Polská energetika je historicky a hluboce závislá na uhlí. Podle orientačních odhadů pochází stále více než polovina polské elektřiny z uhelných elektráren. Tato závislost se stala pro polské firmy obrovskou zátěží v momentě, kdy cena emisních povolenek v Evropské unii vylétla nahoru. Každá tuna spáleného uhlí se polské ekonomice masivně prodražuje.
Polská vláda na to reagovala rozsáhlými státními zásahy. Zavedla cenové stropy pro malé a střední podniky, čímž se snažila ochránit domácí průmysl před okamžitým kolapsem. Z makroekonomického hlediska to dává smysl – udržíte firmy nad vodou a zabráníte skokovému nárůstu nezaměstnanosti. Účetní a ekonomové ale vědí, že každý takový zásah do volného trhu vytváří skryté dluhy. Cenové stropy deformují trh, snižují motivaci firem k reálným úsporám a konečný účet stejně zaplatí daňoví poplatníci ve formě státního dluhu. Státní garance cen sice polským podnikům poskytly krátkodobý polštář, ale nevyřešily podstatu problému – nutnost radikální modernizace a dekarbonizace polského průmyslu.
Pasti dotačních programů
V obou zemích se vlády snaží motivovat firmy k energetickým úsporám prostřednictvím dotací. V Česku jde například o programy z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK), v Polsku běží obdobné programy financované z evropských fondů. Politici se rádi fotí u nově otevřených zelených provozů a hovoří o miliardách, které do ekonomiky napumpovali.
Praxe v účtárně je ale mnohem méně fotogenická. Dotace vypadají skvěle na papíře, ale pro malou firmu představují obrovskou administrativní a finanční zátěž. Většina dotačních programů funguje na principu ex-post financování. To znamená, že firma musí celou investici do solárních panelů nebo zateplení nejprve zaplatit ze svého, případně si vzít komerční úvěr. Teprve po dokončení projektu, schválení hromady papírů a auditech dostane část peněz zpět. Pro podnik, který už tak bojuje s cash flow kvůli vysokým zálohám na energie, je často nemožné takovou investici předfinancovat. Nehledě na riziko, že pokud uděláte formální chybu ve vyúčtování, úředníci vám dotaci zkrátí nebo ji budete muset vracet. Mnohé tuzemské firmy proto raději volí menší investice, které zvládnou ufinancovat z vlastních rezerv, než aby se pustily do dotační byrokracie.
Polské malé podniky čelí podobným překážkám. Ačkoli je tlak na opuštění uhlí v Polsku mnohem naléhavější, rychlost čerpání podpory často naráží na zdlouhavé povolovací procesy a nedostatečnou kapacitu distribuční sítě, která nezvládá připojovat nové obnovitelné zdroje.
Nová strategická veličina
Ať už se podíváme na české firmy bojující s regulovanými poplatky, nebo na polské podniky svázané uhelnou minulostí, jedno je jisté. Náklady na energie natrvalo změnily způsob, jakým majitelé firem přemýšlejí o svém byznysu. Dříve to byla položka, kterou jednou ročně zkontroloval účetní nebo správce budovy. Dnes je to strategická veličina, která se řeší na každé poradě vedení.
Ti, kteří se dokážou adaptovat – ať už chytřejším řízením spotřeby, vlastní výrobou elektřiny nebo změnou obchodního modelu – z této krize nakonec vyjdou silnější. Firmy, které se spoléhají jen na to, že ceny na burze zase klesnou na úroveň roku 2019, nebo že je zachrání další kolo státních dotací či cenových stropů, hrají velmi nebezpečnou hru se svým vlastním přežitím. V účetnictví se totiž dlouhodobě nedá spoléhat na naději; přežijí jen ti, kterým na konci měsíce dávají smysl čísla na bankovním výpisu.
Zdroje
- — Portál veřejné správy: Vysvětlení regulované složky energií a za co se v ní platí
- — Portál veřejné správy: Informace o podporovaných zdrojích energie (POZE)
- — Český statistický úřad: Aktuální i historické indexy spotřebitelských cen (inflace)
- — Eurostat: Statistiky cen elektřiny v EU a metodika Eurostatu
Odhadovaný podíl uhlí na výrobě elektřiny (ČR vs Polsko)
⚠ Data představují hrubý orientační odhad pro srovnání závislosti obou ekonomik na fosilních palivech v posledních letech; přesná aktuální čísla se průběžně mění a je nutné je ověřit u primárních zdrojů.
| Kategorie | Podíl uhlí v energetickém mixu (%) |
|---|---|
| Česká republika | 40 |
| Polsko | 70 |
Zakladatel Firmologu, člen Komory certifikovaných účetních ČR a člen AIA (Association of International Accountants – Asociace mezinárodních účetních). Píše o podnikání, číslech a o tom, jak se ekonomika skutečně promítá do života lidí a firem – v Česku i v zahraničí.