Zdravotnictví a jeho cena: Co platí Čech, co Američan, a co za to dostanou

Když se řekne zdravotnictví, málokdo si asi vybaví tabulky, čísla a statistiky. Spíš se nám vybaví dlouhé čekací doby, účtenky od zubaře nebo třeba to, jak těžké je dostat se k dobrému specialistovi. Ale za každou návštěvou lékaře, za každým lékem, za každou operací stojí obrovský finanční aparát. A způsob, jakým je tento aparát financován a spravován, má zásadní vliv na životy nás všech. Dnes se podíváme na to, jak se k financování zdravotnictví staví dvě velmi odlišné země – Česká republika s jejím univerzálním systémem a Spojené státy americké, kde převládá tržní přístup. A hlavně, co to znamená pro nás, obyčejné lidi a naše peněženky.

Český systém: Solidarita v praxi

V České republice funguje systém všeobecného zdravotního pojištění, který bychom mohli označit za solidární. To znamená, že ti, kdo vydělávají více, přispívají více, a ti, kdo vydělávají méně nebo jsou nemocní, jsou chráněni. Povinné odvody jsou nastaveny jako procento z hrubé mzdy (nebo vyměřovacího základu pro OSVČ) a platí je zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát za určité skupiny obyvatel (děti, důchodci, nezaměstnaní). Letos (kdy píšu tento text) je sazba zdravotního pojištění 13,5 % z vyměřovacího základu, přičemž 1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel. Pro OSVČ platí minimální zálohy, které se každoročně zvyšují.

Co za to dostaneme? Prakticky veškerá zdravotní péče je "zdarma" na místě – od návštěvy praktického lékaře, přes specialisty, operace, hospitalizace až po většinu léků (s doplatky). Samozřejmě, "zdarma" je v uvozovkách, protože si to platíme z daní a pojištění. Hlavní výhodou je, že nikdo by neměl zbankrotovat kvůli nemoci. Nikdo by neměl váhat s návštěvou lékaře kvůli obavě z účtu. A to je pro mě, jako člověka, který se dívá na čísla, ale i na dopad na lidi, klíčové. Na druhou stranu, systém se potýká s dlouhými čekacími dobami na některé zákroky, nedostatkem personálu a celkově vyššími výdaji státu.

Americký sen, nebo noční můra?

V USA je situace diametrálně odlišná. Dominantní roli hraje soukromé zdravotní pojištění, často spojené se zaměstnáním. Pokud máte štěstí a dobrého zaměstnavatele, můžete mít velmi solidní pojištění, které hradí velkou část nákladů. Ale i tak se téměř vždy setkáte s:

• Deductibles (spoluúčast): Částka, kterou musíte zaplatit sami, než pojišťovna začne platit. Může jít o tisíce dolarů ročně.
• Copayments (poplatky za návštěvu): Pevná částka, kterou zaplatíte za každou návštěvu lékaře, pohotovosti nebo za recept.
• Coinsurance (spoluplacení): Procento z nákladů, které platíte i poté, co jste splnili deductible. Typicky 10-30 %.
• Out-of-pocket maximum (maximální roční výdaje): Horní limit, který musíte zaplatit za zdravotní péči z vlastní kapsy během jednoho roku, než pojišťovna začne hradit 100 %. Může se pohybovat v řádech desítek tisíc dolarů.

Pro lidi bez pojištění, nebo s pojištěním s vysokou spoluúčastí, může být jakýkoli vážnější zdravotní problém finanční katastrofou. Cena za jednoduchou návštěvu pohotovosti se může vyšplhat na stovky až tisíce dolarů. Operace na desítky, hospitalizace na statisíce. A to jsou částky, které mohou položit na kolena i rodiny s nadprůměrnými příjmy. V USA se často stává, že lidé odkládají lékařskou péči kvůli obavám z účtů, což může vést k mnohem vážnějším a dražším problémům v budoucnu. Navzdory obrovským výdajům na zdravotnictví (podle odhadů řádově kolem 17-18 % HDP, což je výrazně více než v ČR, kde se pohybujeme kolem 8-9 % HDP) nejsou Američané nutně zdravější nebo spokojenější se svým systémem.

Kdo platí víc? Čísla a realita

Pojďme se podívat na konkrétní čísla, byť pouze orientační. Vezměme si hypotetického zaměstnance s průměrnou mzdou. V Česku je aktuální průměrná hrubá mzda řádově kolem 45 000 Kč měsíčně. Z toho se na zdravotní pojištění odvádí 13,5 %, tedy zhruba 6 075 Kč. Z toho zaměstnanec platí 4,5 % (cca 2 025 Kč) a zaměstnavatel zbylých 9 % (cca 4 050 Kč).

V USA je situace složitější. Průměrná mzda je sice výrazně vyšší, řádově kolem 4 000-5 000 USD měsíčně hrubého (přepočteno kurzem). Ale k tomu je potřeba připočíst náklady na pojištění. Podle dostupných odhadů může roční prémie za zdravotní pojištění pro rodinu dosahovat i 20 000 - 30 000 USD ročně, přičemž zaměstnavatel hradí část a zaměstnanec doplácí zbytek. K tomu je nutné připočíst zmíněné deductible, copayments a coinsurance, které mohou znamenat další tisíce až desítky tisíc dolarů ročně. Takže i když se zdá, že Američan vydělává více, podstatná část jeho příjmu může jít na zdravotní péči, aniž by reálně za něco platil u doktora.

Zatímco Čech si z průměrné mzdy zaplatí v přímých odvodech na zdravotnictví kolem 2 000 Kč měsíčně (a zaměstnavatel za něj další 4 000 Kč), a pak už má většinu péče bez dalších poplatků, Američan může měsíčně platit stovky dolarů za pojištění a k tomu tisíce dolarů ročně z vlastní kapsy na spoluúčasti a doplatky. Z mého pohledu je to obrovský rozdíl v finanční predikovatelnosti a jistotě.

Kvalita péče: Měříme to samé?

Když mluvíme o ceně, musíme se bavit i o kvalitě. Je to složitá metrika. USA má špičkové nemocnice, nejmodernější technologie a lékařské kapacity, které jsou často nepřekonatelné. Pokud máte to štěstí, že máte skvělé pojištění, můžete se dostat k té nejlepší péči na světě. Problém je, že tato péče je dostupná jen pro zlomek populace. A pro ty, kteří ji nemají, je systém krutý.

V Česku je kvalita péče obecně dobrá, i když se ne vždy pyšníme nejmodernějším vybavením ve všech oblastech. Dostupnost základní i specializované péče je vysoká pro všechny. Problémem jsou často kapacity, někdy zastaralé vybavení a občas i přístup personálu, který je přetížený. Ale nikdo vám neodmítne život zachraňující operaci, protože nemáte pojištění. A to je pro mě zásadní rozdíl.

Reforma zdravotnictví: Věčný evergreen

V obou zemích se neustále mluví o reformách. V USA se mluví o zavedení univerzálnějšího systému, nebo alespoň o zefektivnění stávajícího, který je extrémně byrokratický a drahý. Obamacare (Affordable Care Act) byl pokus o rozšíření pojištění, ale ani ten nezrušil základní problémy. V Česku se mluví o stabilizaci financování, řešení nedostatku personálu a modernizaci nemocnic. Každá reforma s sebou nese potenciální pozitiva (lepší dostupnost, vyšší kvalita) i rizika (zvýšení daní/poplatků, omezení služeb).

Z pohledu člověka, který se dívá na finance, je klíčové najít rovnováhu mezi udržitelným financováním a dostupností kvalitní péče. A to je úkol, který se zdá být téměř neřešitelný v jakémkoli systému.

Co si z toho odnést?

Zatímco americký systém se snaží maximalizovat efektivitu prostřednictvím tržních mechanismů, často na úkor dostupnosti a finanční jistoty pro obyčejné lidi, český systém klade důraz na solidaritu a univerzální přístup, což se projevuje v menší finanční zátěži pro jednotlivce při nemoci, ale také v občasných kapacitních omezeních. Jako praktik vím, že čísla jsou důležitá, ale ještě důležitější je to, co znamenají pro reálné životy. A v tomto ohledu je pro většinu Čechů náš systém, se všemi jeho neduhy, přece jen předvídatelnější a bezpečnější přístav v bouři nemoci.