Zdravotnictví a jeho cena: Co platí Čech, co Američan, a co za to dostanou

Když počítám mzdové náklady, zdravotní pojištění představuje jen další řádek v tabulce. Lidé běžně vnímají spíš dlouhé čekací doby, účtenky od zubaře nebo složité hledání dobrého specialisty. Za každou návštěvou lékaře, lékem i operací ale stojí obrovský finanční aparát. Způsob, jakým se tento systém financuje a spravuje, reálně formuje životy nás všech. Dnes rozeberu přístup dvou velmi odlišných zemí. Česká republika s univerzálním systémem stojí proti Spojeným státům americkým, kde převládá tržní přístup. Rozdíly v dopadech na obyčejné lidi a jejich peněženky jsou propastné.

Český solidární model v číslech

V České republice funguje systém všeobecného zdravotního pojištění. Bývá označován za solidární, což v praxi znamená jednoduchou rovnici: kdo vydělává více, přispívá více, zatímco lidé s nižšími příjmy nebo nemocní zůstávají chráněni. Povinné odvody se počítají jako procento z hrubé mzdy, případně z vyměřovacího základu pro OSVČ. Platí je zaměstnanci, zaměstnavatelé a za určité skupiny, jako jsou děti, důchodci a nezaměstnaní, je hradí stát. Letos, v době psaní tohoto textu, činí sazba zdravotního pojištění 13,5 % z vyměřovacího základu. Z toho 1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel. Pro OSVČ platí minimální zálohy, které se každoročně zvyšují.

Za tyto odvody dostáváme zdravotní péči, která je na místě prakticky "zdarma". Zahrnuje to návštěvy praktického lékaře, specialisty, operace, hospitalizace i většinu léků, u kterých se hradí jen doplatky. Slovo zdarma patří do uvozovek. Platíme to z daní a pojištění. Z pohledu účetního vidím hlavní výhodu v tom, že kvůli nemoci by neměl nikdo zbankrotovat. Nikdo neváhá s návštěvou lékaře ze strachu z účtu. Zásadní tvrzení, že náš systém je levný, ale odmítám. Státní výdaje jsou vysoké a systém chronicky trpí dlouhými čekacími dobami na některé zákroky i nedostatkem personálu.

Americký tržní přístup

V USA vládne diametrálně odlišná situace. Dominantní roli tam hraje soukromé zdravotní pojištění, velmi často vázané na zaměstnání. Kdo má štěstí na dobrého zaměstnavatele, získá solidní pojištění kryjící velkou část nákladů. Téměř vždy se ale objevují další poplatky. Z praxe vím, jak nepřehledné dokážou americké zdravotní účty být.

• Deductibles (spoluúčast): Částka, kterou musí pacient zaplatit sám, než pojišťovna vůbec začne plnit. Může jít o tisíce dolarů ročně.
• Copayments (poplatky za návštěvu): Pevná částka placená za každou návštěvu lékaře, pohotovosti nebo za recept.
• Coinsurance (spoluplacení): Procento z nákladů, obvykle 10-30 %, které pacient hradí i po splnění deductible.
• Out-of-pocket maximum (maximální roční výdaje): Horní limit výdajů z vlastní kapsy za jeden rok. Po jeho překročení pojišťovna začne hradit 100 %. Částka se může pohybovat v řádech desítek tisíc dolarů.

Pro lidi bez pojištění nebo s vysokou spoluúčastí znamená vážnější zdravotní problém finanční katastrofu. Cena za jednoduchou návštěvu pohotovosti běžně šplhá na stovky až tisíce dolarů. Operace vyjdou na desítky tisíc, hospitalizace na statisíce. Takové částky srazí na kolena i rodiny s nadprůměrnými příjmy. Lidé v USA běžně odkládají lékařskou péči z obavy z účtů. Tento odklad následně vede k mnohem vážnějším a dražším problémům. Podle odhadů spolyká americké zdravotnictví řádově kolem 17-18 % HDP. V ČR se pohybujeme kolem 8-9 % HDP. Navzdory těmto obrovským výdajům nejsou Američané nutně zdravější ani spokojenější se svým systémem.

Skutečná cena péče u průměrné mzdy

Čísla mluví jasně, byť jde o orientační hodnoty. Modelový zaměstnanec s průměrnou mzdou v Česku bere aktuálně řádově kolem 45 000 Kč hrubého měsíčně. Na zdravotní pojištění padne 13,5 %, což dělá zhruba 6 075 Kč. Zaměstnanec z toho platí 4,5 %, tedy asi 2 025 Kč. Zaměstnavatel odvádí zbylých 9 %, zhruba 4 050 Kč.

V USA je matematika složitější. Průměrná mzda je po přepočtu kurzem výrazně vyšší, řádově kolem 4 000-5 000 USD hrubého měsíčně. K tomu se ale musí připočíst náklady na pojištění. Dostupné odhady ukazují, že roční prémie za zdravotní pojištění pro rodinu může dosahovat i 20 000 - 30 000 USD ročně. Zaměstnavatel hradí část, zbytek doplácí zaměstnanec. Pak nastupují deductible, copayments a coinsurance. Ty znamenají další tisíce až desítky tisíc dolarů ročně. Američan papírově vydělává více, ale podstatná část jeho příjmu mizí ve zdravotní péči, aniž by reálně za něco platil u doktora.

Čech zaplatí z průměrné mzdy v přímých odvodech kolem 2 000 Kč měsíčně, zatímco zaměstnavatel za něj pošle další 4 000 Kč. Pak má většinu péče bez dalších poplatků. Američan platí stovky dolarů měsíčně za pojištění a tisíce dolarů ročně z vlastní kapsy na spoluúčasti a doplatky. Jako účetní v tom vidím obrovský rozdíl ve finanční predikovatelnosti a jistotě.

Kvalita a dostupnost v praxi

Cena úzce souvisí s kvalitou. USA disponuje špičkovými nemocnicemi, nejmodernějšími technologiemi a často nepřekonatelnými lékařskými kapacitami. Člověk se skvělým pojištěním získá tu nejlepší péči na světě. Háček tkví v tom, že taková péče je dostupná jen pro zlomek populace. Pro ty bez ní je systém nekompromisní a krutý.

V Česku si držíme obecně dobrou kvalitu péče. Nemáme vždy to nejmodernější vybavení ve všech oblastech, ale dostupnost základní i specializované péče zůstává vysoká pro všechny. Narážíme na omezené kapacity, zastaralé vybavení a přetížený personál. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že u nás nikomu neodmítnou život zachraňující operaci kvůli chybějícímu pojištění.

Nekonečné reformní snahy

Obě země neustále debatují o reformách. V USA rezonuje téma zavedení univerzálnějšího systému nebo zefektivnění toho stávajícího, který je extrémně byrokratický a drahý. Pokus o rozšíření pojištění jménem Obamacare (Affordable Care Act) základní problémy nezrušil. V Česku se řeší stabilizace financování, nedostatek personálu a modernizace nemocnic. Každá reforma přináší potenciální pozitiva, jako je lepší dostupnost a vyšší kvalita, ale také rizika v podobě zvýšení daní, poplatků nebo omezení služeb.

Z pohledu financí vidím jasný cíl: najít rovnováhu mezi udržitelným financováním a dostupností kvalitní péče. Tento úkol se zatím zdá být téměř neřešitelný v jakémkoli systému.

Dva odlišné světy

Americký systém se snaží maximalizovat efektivitu prostřednictvím tržních mechanismů. Často se tak děje na úkor dostupnosti a finanční jistoty obyčejných lidí. Český systém naopak klade důraz na solidaritu a univerzální přístup. To přináší menší finanční zátěž pro jednotlivce při nemoci, ale logicky naráží na občasná kapacitní omezení. Jako praktik vím, že čísla hrají obrovskou roli, ale podstatnější je jejich dopad na reálné životy. V tomto ohledu představuje náš systém pro většinu Čechů, i přes všechny své neduhy, předvídatelnější a bezpečnější přístav v bouři nemoci.