Skrytá daň z ESG: Kolik stojí české dodavatele zelené reporty a jak to řeší v Německu?
Evropská pravidla pro reporting udržitelnosti měla dopadnout jen na největší korporace. V praxi ale byrokratickou zátěž přes dodavatelské řetězce odnášejí malé české firmy.
Před pár dny mi volal dlouholetý klient, majitel středně velké strojírenské firmy z Vysočiny. V hlase měl znatelnou paniku. Od svého hlavního německého odběratele, pro kterého vyrábí kovové součástky, dostal e-mailem padesátistránkovou excelovou tabulku. Zákazník po něm nechtěl lepší ceny ani rychlejší dodávky, ale detailní rozpad uhlíkové stopy, spotřeby vody, podílu recyklovaných materiálů a analýzu diverzity zaměstnanců. Pokud data nedodá, hrozí mu vyřazení ze seznamu schválených dodavatelů.
Tohle je přesně ten moment, kdy do českého byznysu naplno dorazila realita ESG (Environmental, Social, and Governance) reportingu. Politici a úředníci nás roky ujišťovali, že nová evropská směrnice CSRD o podávání zpráv o udržitelnosti se bude týkat jen velkých korporací, bank a pojišťoven. Papírově to tak opravdu je. Praxe ovšem ukazuje, že břemeno se velmi rychle přesunulo i na ty nejmenší hráče na trhu.
Směrnice pro obry, dotazníky pro trpaslíky
Abychom pochopili, co se vlastně děje, musíme se podívat na samotná pravidla. Velké firmy mají zákonnou povinnost reportovat nejen své přímé emise z vlastních provozů (takzvaný Scope 1) a emise z nakoupené energie (Scope 2), ale také emise v celém svém hodnotovém řetězci (Scope 3). A právě Scope 3 je ten pomyslný kámen úrazu pro menší podnikatele.
Velká automobilka nebo nadnárodní obchodní řetězec nedokáže spočítat svou celkovou uhlíkovou stopu, pokud neví, kolik emisí vyprodukovali její dodavatelé při výrobě plastových výlisků, šroubků nebo obalových materiálů. Korporace se s tím nemazlí. Prostě pošlou svým dodavatelům dotazníky. Pro malou českou firmu o padesáti zaměstnancích, která nemá vlastní oddělení pro udržitelnost, to znamená hodiny a dny strávené dohledáváním dat, kterým často ani nerozumí.
Podle dostupných odhadů stojí první profesionální výpočet uhlíkové stopy a sestavení základního ESG reportu menší firmu řádově desítky až nižší stovky tisíc korun, pokud si na to najme externí poradce. A ti mají momentálně žně. Z udržitelnosti se stal obrovský byznys, který z kapes malých a středních podniků tahá peníze, jež by jinak mohly jít do inovací nebo mezd.
Německý předvoj: Zákon o dodavatelských řetězcích
Při pohledu za naše západní hranice vidíme, že Německo je v tomto ohledu ještě o krok napřed. Tamní zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Lieferkettensorgfaltspflichtengesetz) platí již nějakou dobu a nutí německé firmy hlídat nejen ekologii, ale i lidská práva u svých subdodavatelů po celém světě. Vzhledem k provázanosti české a německé ekonomiky jsme v podstatě první na ráně.
Jak se s tím perou samotné německé malé a střední firmy (tzv. Mittelstand)? Zatímco český podnikatel často zírá na prázdný Excel a hledá na internetu, co znamená Scope 3, v Německu začaly velmi rychle fungovat oborové asociace a průmyslové komory. Ty pro své členy vytvořily standardizované šablony, vyjednaly s velkými hráči jednotný formát vykazování a nabízejí dotované poradenství. Německý stát i spolkové země navíc poskytují digitální platformy, kde mohou menší firmy svá data relativně jednoduše zadat a systém jim základní metriky spočítá.
V Česku je situace mnohem divočejší. Každý velký odběratel používá vlastní metodiku, vlastní portál a vlastní dotazníky. Český subdodavatel, který dodává třem různým nadnárodním korporacím, tak nezřídka musí ta samá data vyplňovat do tří úplně odlišných a nepřehledných systémů. Ztrácí tím obrovské množství času.
Kdo zaplatí účet za zelenou administrativu?
Pokud firmám rostou fixní náklady na administrativu a poradenské služby, musí tyto náklady někde pokrýt. Typicky se promítnou do konečných cen produktů a služeb. ESG reporting tak funguje jako skrytá daň, která zdražuje výrobu. Zvyšování cen v dodavatelských řetězcích následně tlačí na růst spotřebitelských cen.
Když se pak bavíme o inflaci, musíme mít na paměti její lidský a subjektivní rozměr. Suchá čísla spotřebitelského indexu (CPI) z Českého statistického úřadu nám řeknou, že inflace je třeba na třech procentech. Jenže to vůbec neodpovídá tomu, jak zdražování vnímají různé domácnosti. Rodina samoživitelky, která vydá většinu svých peněz za základní potraviny a energie, pocítí cenové tlaky vyvolané novými regulacemi mnohem drtivěji než manažer, jehož spotřební koš tvoří z velké části služby a investice. Zvyšování nákladů na výrobu obyčejných věcí kvůli papírování tak dopadá nejhůře na ty nejzranitelnější.
Nejen zátěž, ale i tlak na efektivitu
Abychom ale jen nekritizovali, musíme se podívat i na druhou stranu mince. Sběr dat o spotřebě energií, materiálů a nakládání s odpady má i svá jasná pozitiva. Mnoho mých klientů přiznává, že je tlak na ESG donutil poprvé v historii firmy pořádně zanalyzovat, kde jim utíkají peníze.
Zjistili například, že platí obrovské částky za odvoz netříděného odpadu, který by mohli po rozdělení naopak se ziskem prodávat k recyklaci. Nebo zjistili, že izolace staré výrobní haly a instalace solárních panelů na střechu má návratnost mnohem kratší, než si mysleli. Donucení k auditu energií a zdrojů tak paradoxně může vést k dlouhodobým úsporám, které by firma bez vnějšího tlaku nikdy nerealizovala.
Dalším faktorem jsou banky. Finanční instituce už dnes při žádostech o firemní úvěry zohledňují ESG rating. Firma, která má svá data v pořádku a vykazuje snahu o udržitelnost, může podle aktuálních odhadů z trhu dosáhnout na řádově o desetiny procentního bodu levnější financování. Naopak podniky s vysokou uhlíkovou stopou, které odmítají reportovat, se brzy mohou setkat s tím, že jim banka úvěr na rozvoj vůbec neposkytne, protože by to kazilo její vlastní zelené portfolio.
Ignorovat dotazníky od odběratelů se rozhodně nevyplatí, znamenalo by to rychlou ztrátu byznysu. Zároveň ale radím svým klientům, aby nepodléhali panice a nekupovali okamžitě předražené poradenské balíčky. Často stačí začít od naprostých základů – posbírat faktury za elektřinu, plyn a vodu, evidovat najeté kilometry firemních aut a vytvořit si vlastní, jednoduchý přehled dříve, než se trh s reportingem a jeho standardy trochu neusadí.
Zdroje
- — Ministerstvo financí ČR: Informace o zveřejňování informací o udržitelnosti v ČR
- — EUR-Lex: Směrnice EU o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (CSRD)
- — Ministerstvo financí ČR: Informace o ESG ratingech a jejich významu
Odhadovaná roční administrativní zátěž spojená s ESG (v hodinách)
⚠ Jde pouze o hrubý orientační odhad průměrné zátěže, skutečný čas se zásadně liší podle oboru a připravenosti konkrétního podniku.
| Kategorie | Odhad hodin ročně |
|---|---|
| Malá firma (ČR) | 120 |
| Malá firma (Německo) | 80 |
| Velká korporace (EU) | 1500 |
Zakladatel Firmologu, člen Komory certifikovaných účetních ČR a člen AIA (Association of International Accountants – Asociace mezinárodních účetních). Píše o podnikání, číslech a o tom, jak se ekonomika skutečně promítá do života lidí a firem – v Česku i v zahraničí.