Firmolog RSS
Firmolog
Zákony a legislativa 🇨🇿 vs EU

Srážková daň u digitálních služeb: Jak na dvojí zdanění při fakturaci do EU

Vystavíte fakturu do zahraničí, ale na účet vám přijde o 15 % méně. Kdy má zahraniční klient právo strhnout srážkovou daň a jak se bránit byrokratické pasti?

FC
Frank Cross · Zakladatel Firmologu
6. 10. 2026 · 8 min čtení
Sdílet f X in

Vystavíte fakturu na 5000 eur za programování, grafiku nebo marketingovou analýzu pro klienta z Německa, Španělska nebo Rumunska. Odvedete svou práci, odešlete podklady a čekáte na peníze. Na bankovní účet vám ale přistane jen 4250 eur. Voláte klientovi, kde je zbytek. Odpověď zní suše: Srazili jsme daň podle našich lokálních zákonů. Tady pro mnoho českých freelancerů a menších agentur začíná frustrující boj se srážkovou daní a mezinárodním zdaněním.

Když vám z dohodnuté odměny najednou zmizí deset nebo patnáct procent, bolí to. Zvlášť v době, kdy oficiální statistiky sice mohou hlásit pokles inflace k nízkým jednotkám procent, ale váš osobní spotřební koš – potraviny, které reálně kupujete, nebo nájmy – ukazuje úplně jinou cenovou realitu. Každé euro, které neoprávněně uvízne na účtech cizího finančního úřadu, pak chybí v rodinném nebo firemním rozpočtu mnohem citelněji, než naznačují suchá makroekonomická data.

Proč vám zahraniční klient sáhne na peníze?

Princip srážkové daně (withholding tax) vychází z logické snahy států zdanit příjem, který vznikl na jejich území. Stát, kde sídlí váš klient, má přirozenou obavu, že peníze odtečou za hranice a on z nich neuvidí ani cent. U fyzických dodávek zboží se tento problém běžně neřeší, ale u služeb, a to zejména těch digitálních, licenčních poplatků a autorských honorářů, panuje mezi berními úředníky napříč Evropou silná paranoia.

Místní zákony v mnoha zemích EU proto nařizují firmám, aby při výplatě peněz do zahraničí za určitý typ služeb automaticky srazily daň (často ve výši 10 až 25 % podle dané země) a odvedly ji svému finančnímu úřadu. Zahraniční firma tak vlastně funguje jako prodloužená ruka svého berňáku. Nedělá to proto, že by vás chtěla okrást. Dělá to proto, že se bojí vlastních úřadů, které by po ní v případě kontroly mohly tuto daň vymáhat včetně tučného penále.

Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jako záchranná brzda

Mezinárodní daňové právo naštěstí nestojí jen na lokální paranoii. Česká republika má s drtivou většinou států světa, a pochopitelně se všemi členy EU, uzavřené takzvané Smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Tyto smlouvy stojí nad lokálními zákony a mají jasný cíl: zamezit tomu, abyste ze stejného vydělaného eura platili daň dvakrát.

Většina těchto smluv obsahuje článek o ziscích podniků. Ten zjednodušeně říká, že zisk české firmy nebo živnostníka se daní pouze v České republice, pokud v daném cizím státě nemáte stálou provozovnu (například tam nemáte vlastní kancelář se zaměstnanci). Pokud tedy poskytujete běžné služby na dálku ze svého českého obýváku nebo kanceláře, cizí stát by vám z nich neměl srážet vůbec nic.

Kámen úrazu ale nastává u článku, který řeší takzvané licenční poplatky (royalties). Tyto smlouvy často umožňují cizímu státu srazit určitou sníženou sazbu daně (například 5 % nebo 10 %), pokud jde o platbu za užití autorského práva, patentu nebo softwarové licence. A právě tady vzniká nejvíce nedorozumění.

Slovíčkaření na faktuře zachraňuje tisíce

Hranice mezi „běžnou službou“ a „licenčním poplatkem“ je v digitálním světě extrémně tenká. Z vlastní praxe pamatuji případ českého vývojáře, který dělal zakázkový vývoj pro španělského klienta. Na fakturu napsal nešťastnou formulaci: Software license and source code handover. Španělská účetní viděla slovo „license“, okamžitě aplikovala pravidla pro licenční poplatky a strhla mu z odměny odpovídající procento.

Kdyby stejný vývojář na fakturu napsal Custom software development services nebo IT consulting and programming, šlo by z pohledu mezinárodního práva s největší pravděpodobností o zisk z podnikání (běžnou službu), který ve Španělsku nepodléhá žádné srážkové dani, protože tam vývojář nemá stálou provozovnu. Způsob, jakým svou práci pojmenujete na faktuře a ve smlouvě, přímo určuje, do jaké daňové škatulky u klienta spadnete.

Potvrzení o daňovém domicilu: Váš štít proti srážce

I když faktuře dáte ten správný název, zahraniční klient (respektive jeho opatrný účetní) vám peníze v plné výši nepošle, dokud mu neprokážete, že jste skutečně českým daňovým rezidentem. K tomu slouží jediný oficiální dokument: Potvrzení o daňovém domicilu.

Tento papír získáte na svém místně příslušném finančním úřadu. Žádost se podává volnou formou (přes datovou schránku nebo na podatelně) a správní poplatek za její vyřízení činí přesně 100 Kč. Úřad má na vydání potvrzení teoreticky 30 dnů, v praxi ho ale často vystaví během jednoho až dvou týdnů. Dokument dostanete v češtině a angličtině, takže ho můžete rovnou přeposlat zahraničnímu klientovi.

Pravidlo číslo jedna při přeshraniční spolupráci zní: Potvrzení o daňovém domicilu pošlete klientovi vždy předtím, než má odejít první platba. Jakmile peníze jednou odejdou pokrácené o srážkovou daň, cesta k nápravě je zdlouhavá a plná byrokratického tření.

Co dělat, když už peníze odešly zahraničnímu berňáku

Občas se stane, že klient jedná rychleji, než vy stihnete obstarat domicil, nebo prostě trvá na tom, že i přes dodaný dokument jde o licenční poplatek a daň podle smlouvy srazit musí. O tyto peníze automaticky nepřicházíte, ale musíte si je vybojovat zpět ve svém českém daňovém přiznání prostřednictvím metody zápočtu.

Funguje to tak, že v Česku přiznáte celý svůj hrubý příjem (těch původních 5000 eur) a vypočítáte si z něj českou daň z příjmů. Pokud vám v zahraničí srazili daň v souladu s mezinárodní smlouvou, můžete si tuto zaplacenou daň započíst proti své české daňové povinnosti. Dělá se to v Příloze č. 3 daňového přiznání. Má to ale dvě zásadní podmínky.

Za prvé, potřebujete oficiální potvrzení od zahraničního správce daně, že daň byla skutečně odvedena. Zahraniční klient vám nemůže jen tak napsat e-mail „strhli jsme to“. Musí vám dodat lejstro od svého úřadu. Dostat tento papír z italského nebo rumunského berního úřadu může trvat měsíce a vyžaduje to neustálé urgování klienta.

Za druhé, narážíme na past českých paušálních výdajů. Pokud uplatňujete výdajový paušál (například 60 % pro živnostníky), váš reálný daňový základ v Česku je velmi nízký. Česká daň z příjmů pak často vyjde tak malá, že zahraniční daň nemáte proti čemu započíst. Zápočet lze uplatnit jen do výše daně, která by z tohoto konkrétního příjmu připadla v Česku. Pokud vám v Německu strhnou 15 % ze zisku, ale vaše efektivní sazba daně v Česku je díky paušálům a slevě na poplatníka blízko nule, zahraniční daň vám propadne. Stát vám ji nevrátí v hotovosti, pouze vám o ni sníží českou daň – a pokud žádnou neplatíte, máte smůlu.

Prevence je levnější než náprava

Zahraniční obchod nabízí skvělé příležitosti, ale vyžaduje daňovou ostražitost. Než podepíšete smlouvu s klientem z jiné země EU, zeptejte se ho přímo: Budete z mých faktur srážet nějakou daň? Pokud ano, jaké dokumenty ode mě potřebujete, abyste mi mohli poslat 100 % fakturované částky?

Zajistěte si s předstihem potvrzení o daňovém domicilu a pečlivě volte slova na svých fakturách. Nepoužívejte termíny jako licence, autorská odměna nebo pronájem, pokud skutečně poskytujete jen službu vývoje, údržby, konzultace nebo designu. Pár minut opatrnosti na začátku spolupráce vám ušetří hodiny dopisování s cizími úřady a ochrání vaše peníze před zbytečným zdaněním, které si v době rostoucích životních nákladů nikdo z nás nemůže dovolit dotovat.

Sdílet f X in
FC
Frank Cross · Zakladatel Firmologu

Zakladatel Firmologu, člen Komory certifikovaných účetních ČR a člen AIA (Association of International Accountants – Asociace mezinárodních účetních). Píše o podnikání, číslech a o tom, jak se ekonomika skutečně promítá do života lidí a firem – v Česku i v zahraničí.