Zákon o ochraně oznamovatelů: Konec firemního ticha, nebo drahá past na firmy?
Nová pravidla pro whistleblowing nutí podniky od 50 zaměstnanců zavést bezpečné kanály pro hlášení nepravostí. Znamená to lepší firemní kulturu, nebo spíše další administrativní strašák?
Milan je zkušený technolog ve středně velké výrobní firmě na okraji krajského města. Podnik zaměstnává necelou stovku lidí a vyrábí plastové komponenty pro automobilový průmysl. Před několika měsíci Milan náhodou zjistil, že vedoucí údržby systematicky falšuje protokoly o likvidaci nebezpečného odpadu, aby ušetřil peníze z napjatého rozpočtu svého oddělení. Zbytky toxických chemikálií tak končí v běžném komunálním odpadu, případně se potají vylévají za halou.
Milan má hypotéku, dvě dospívající děti a manželku, která momentálně hledá práci. Ví, že pokud půjde s pravdou ven a nahlásí to řediteli, riskuje vyhazov. Vedoucí údržby je totiž ředitelův dlouholetý kamarád z vysoké školy. Strach ze ztráty stabilního příjmu a případné profesní likvidace v regionu, kde se všichni z oboru znají, ho nutí mlčet. Rodinný rozpočet zkrátka neumožňuje hru na hrdinu.
Podobných příběhů se v českém firemním prostředí odehrávají stovky. Zaměstnanci vidí krádeže, porušování bezpečnosti práce, šikanu nebo podvody, ale ze strachu o vlastní existenci raději odvrátí zrak. Změnit tuto dynamiku má zákon o ochraně oznamovatelů, který do českého práva převádí evropskou směrnici o whistleblowingu. Přináší zcela nové povinnosti pro tisíce českých podniků a slibuje ochranu lidem, jako je Milan.
Kdo musí zbystřit a co přesně zákon žádá
Nová legislativa se netýká jen obřích korporací. Povinnost zřídit takzvaný vnitřní oznamovací systém dopadá na všechny společnosti, které zaměstnávají 50 a více pracovníků. Pro mnoho menších a středních firem to představuje studenou sprchu. Podnik, který se dosud řídil spíše rodinnou atmosférou a neformálními dohodami v kuchyňce, musí najednou zavést striktní procesy.
Jádrem zákona je vytvoření bezpečného a důvěrného kanálu, přes který mohou zaměstnanci, ale i externí dodavatelé nebo stážisté, nahlásit protiprávní jednání. Může jít o speciální e-mailovou schránku, telefonní linku, fyzickou schránku důvěry nebo zabezpečený webový formulář. Zásadní je, aby se k obsahu hlášení nedostal nikdo nepovolaný.
Firma musí určit takzvanou příslušnou osobu. To je člověk, který bude oznámení přijímat, vyhodnocovat a navrhovat nápravná opatření. Zákon mu garantuje nezávislost – nesmí být za svou činnost nijak postihován a nesmí přijímat pokyny k tomu, jak má konkrétní oznámení vyřídit. Pokud příslušná osoba obdrží hlášení, běží jí neúprosné lhůty. Do sedmi dnů musí oznamovatele vyrozumět, že podnět přijala. Do třiceti dnů pak musí případ prošetřit a informovat oznamovatele o výsledku. Ve složitých případech lze tuto lhůtu prodloužit, ale pravidla jsou pevně daná.
Účet za etiku: Kolik to střední firmu stojí?
Zavedení oznamovacího systému není zadarmo. Zatímco velké nadnárodní korporace mají podobné linky dávno zavedené jako součást svých compliance programů, pro firmu se sedmdesáti zaměstnanci jde o novou položku v rozpočtu. Náklady se dělí na dvě části: technologické řešení a lidskou práci.
Pokud se podnik rozhodne pro jednoduchou variantu – vyhrazenou e-mailovou adresu a pověření stávajícího personalisty – přímé finanční náklady jsou minimální. Tato cesta však skrývá úskalí. Personalista často řeší agendu, která může být sama o sobě předmětem oznámení, a ocitá se tak ve střetu zájmů. Navíc běžný e-mail nezaručuje naprostou anonymitu, pokud se IT administrátor rozhodne podívat takzvaně pod pokličku.
Mnoho firem proto volí specializované softwarové platformy, které šifrují komunikaci a umožňují anonymní dialog mezi oznamovatelem a příslušnou osobou. Pronájem takového softwaru se podle dostupných tržních nabídek pohybuje řádově v nižších až středních desítkách tisíc korun ročně. Další možností je outsourcing celé agendy na advokátní kancelář, což sice sejme z firmy administrativní zátěž, ale hodinové sazby právníků mohou účet výrazně prodražit, zvláště pokud se ve firmě objeví složitý případ vyžadující rozsáhlé vyšetřování.
Rizika a pokuty za zavírání očí
Ignorovat nový zákon se nevyplácí. Stát nastavil sankce tak, aby firmy motivoval brát whistleblowing vážně. Pokud společnost s více než 50 zaměstnanci nezavede vnitřní oznamovací systém vůbec, nebo ho nenastaví v souladu se zákonem, hrozí jí pokuta až do výše 1 000 000 korun.
Stejně vysoká pokuta hrozí podniku v případě, že nezajistí ochranu oznamovatele před odvetnými opatřeními. Odvetou se přitom nerozumí jen okamžitá výpověď. Patří sem i přeřazení na hůře placenou pozici, neoprávněné snížení mzdy, odepření odborného školení, nebo dokonce změna pracovní doby tak, aby to zaměstnanci zkomplikovalo rodinný život. Pokud by Milan z našeho úvodního příběhu nahlásil toxický odpad a následně mu zaměstnavatel bez zjevného důvodu sebral osobní ohodnocení, šlo by o typickou mstu, kterou zákon přísně trestá.
Pokuty však míří i na druhou stranu. Aby se zabránilo zneužívání systému k vyřizování osobních účtů nebo šikaně nadřízených, pamatuje legislativa i na vědomě nepravdivá oznámení. Pokud si zaměstnanec prokazatelně vymyslí lživé obvinění, může dostat pokutu až 50 000 korun. Zákon tak hledá křehkou rovnováhu mezi ochranou poctivých a obranou proti pomluvám.
Kulturní propast mezi Českem a Západem
Zatímco právní rámec je nyní jasně daný, skutečný boj se odehraje v hlavách zaměstnanců a manažerů. V zemích s hlubokou tradicí anglosaského práva, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie, je whistleblowing vnímán jako standardní nástroj řízení rizik. Zaměstnanec, který upozorní na podvod, je často brán jako loajální pracovník, který chrání firmu před mnohem většími ztrátami a reputačními průšvihy.
V českém prostředí narážíme na historickou zátěž. Slovo "oznamovatel" zní mnoha lidem příliš úředně a v horším případě evokuje termín "udavač". Minulý režim zanechal ve společnosti hlubokou nedůvěru k jakémukoliv hlášení autoritám. Pro menší firmy je velkou výzvou přesvědčit své lidi, že zavedený systém není nástrojem pro donášení na kolegy, kteří si prodloužili přestávku na oběd, ale záchrannou brzdou pro situace, kdy jde o bezpečnost, zdraví nebo existenci samotného podniku.
Někteří majitelé firem se obávají, že se z oznamovacího kanálu stane jakási firemní vrba pro stížnosti na kvalitu kávy v kuchyňce nebo na nepříjemné chování kolegů. Praxe z firem, které podobné systémy zavedly už dříve dobrovolně, ukazuje, že zpočátku se skutečně může objevit balast. Postupem času se ale systém usadí. Pro management to nakonec může být nesmírně cenný zdroj informací z podpalubí firmy, kam už z ředitelské kanceláře zkrátka nedohlédnou.
Ochrana oznamovatelů nutí české podniky dospět. Přechod od rodinného řízení, kde se vše řeší takzvaně na dobré slovo, k nastavení jasných a bezpečných procesů, bolí a stojí peníze i čas. Pouhé splnění zákonné povinnosti a odškrtnutí kolonky ale stačit nebude. Pokud vedení firmy nedokáže vytvořit prostředí, kde se lidé jako Milan nebudou bát promluvit, zůstane i ten nejdražší šifrovaný software jen prázdnou a zbytečnou schránkou.
Zdroje
- — Poslanecká sněmovna PČR: Zákon č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů
- — EUR-Lex: Směrnice EU 2019/1937 o ochraně oznamovatelů
- — Portál veřejné správy: Informace k zákonu o ochraně oznamovatelů
Sleduje mezinárodní srovnání životní úrovně, mezd a cen – a to, co za nimi opravdu stojí.